(ČB 7-8/2016) Šest let strávila farářka americké Presbyterní církve Karen Rae Moritz prací v ekumenickém oddělení Ústřední církevní kanceláře Českobratrské církve evangelické. Na konci dubna svoji židli opustila a vrátila se do Ameriky. „Nejvíc mi budou chybět noví přátelé, krásná Praha a výborně uspořádaná veřejná doprava,” říká.

Poslechněte si článek:

Po šesti letech opouštíš Českou republiku. Dokázala by sis vzpomenout, co jsi o Česku věděla, než jsi sem poprvé přijela?
Moc jsem toho bohužel nevěděla. Slyšela jsem, že Praha je nádherné město, ale skoro nic víc. Myslela jsem, že žít v takovém záhadném městě a zemi by mohlo být velké dobrodružství. O Československu jsem si pamatovala něco z hodin dějepisu, ale musím přiznat, že jsem musela najít mapu, abych si vyhledala, kde přesně Česká republika leží. Našla jsem hodně dobrých materiálů na webových stránkách Presbyterní církve nebo Českobratrské církve evangelické. A uvědomila jsem si, že se toho budu muset hodně naučit. Opravdu jsem ocenila, že všichni měli celou dobu mého pobytu trpělivost mi pomáhat.

Co bylo hlavní náplní tvé práce tady u nás?
Pracovala jsem v ekumenickém oddělení. Hlavním úkolem byla práce s americkými a českými sbory, které mají mezi sebou partnerství. Navštěvovala jsem hodně evangelických sborů v Česku a také jsem se věnovala práci s ekumenickými partnery z celého světa, kteří ČCE navštívili. Hodně práce jsem taky měla přímo v kanceláři: překládala jsem krátké texty z češtiny do angličtiny, kontrolovala jsem anglické texty psané jinými lidmi, pomáhala jsem kolegům zlepšit jejich angličtinu, zejména každý týden na hodině anglické konverzace. Lidem ve Spojených státech jsem o České republice a o ČCE při svých návštěvách přinášela informace. V roce 2014 jsem měla příležitost uspořádat seminář o české a německé reformaci. Letos, těsně před mým návratem do USA, jsem vedla konferenci pro partnerské sbory v Česku a Americe, které se zúčastnilo zhruba dvacet lidí z USA a dvacet z ČR. Společně jsme oslavili vzájemné přátelství se sbory, s Evangelickou teologickou fakultou a s Diakonií. Moje práce byla neuvěřitelně různorodá a velmi zajímavá.

Co bylo na životě v Česku nejtěžší?
Učit se česky! Snažila jsem se naučit češtinu, ale moc mi to nešlo, je velmi složitá. Mluvit jsem trochu zvládla, ale dělalo mi problém rozumět ostatním, zvlášť pokud mluvili rychle. Měla jsem několik výtečných učitelů, a když jsem se snažila mluvit česky, lidé byli ke mně milí. Obzvlášť velkou radost mi udělali ti, kteří poslouchali má česká krátká kázání. Pobavilo mě, když mi někdo řekl, že mluvím česky s ruským přízvukem. Učit se nový jazyk pro mě byla rozhodně výzva a myslím, že to dokázalo udržet moji mysl hbitou a pomohlo mi to bojovat proti demenci.

Co dalšího bylo náročné?
Například zjistit, jak fungují některé běžné věci. Jít do banky nebo na poštu se může zdát jako rutinní záležitost, ale třeba vzít si lísteček s číslem a čekat, než člověk přijde na řadu, to je jiné než v USA. Starosti související s vízy a pracovním povolením byly výzvou od začátku až do posledních dní před mým odjezdem, byla jsem velice vděčná za pomoc a podporu spousty lidí, kteří mi pomohli, abych v Česku mohla žít a pracovat. Teď mám aspoň dobré historky, které můžu vykládat. Občas bylo ale náročné být tak daleko od rodiny a přátel, postrádala jsem je. Zároveň jsem ale získala mnoho nových kamarádů a navázala přátelství, která budou doufám na celý život. Teď budu zase postrádat tyto nové přátele.

Co bylo v Česku lepší než ve Spojených státech?
Zamilovala jsem si život v tak krásném historickém městě a zemi. Získala jsem zcela nový náhled na historii. Jedna z nejlepších věcí bylo fungování veřejné dopravy. Jako člověk, který nemůže řídit, jsem byla nadšena žitím v místě s tak skvělou dostupností. Pohybovat se po Praze, České republice i Evropě bylo velmi jednoduché. Také byla radost poznat v České republice věřící. Uvědomila jsem si, že dědictví reformace je stále důležitou součástí dnešního církevního života. Toto svědectví církve přestálo všechny obtížné časy a je důležitou výpovědí pro celosvětovou církev.

Jak na tebe působili lidé v Česku?
Většina lidí se chovala velice laskavě. Myslím ale, že Češi jsou trochu víc uzavření a rezervovaní než Američané. Taková formálnost není v USA tolik patrná. To může být zřejmé už z tykání a vykání v českém jazyce. Oceňovala jsem ale u lidí trpělivost a vstřícnost. Když jsem navštívila nějaký českobratrský sbor, vždy jsem byla mile uvítána.

A co ti bude nejvíc chybět?
Plno věcí. Zejména kolegové; každý byl tak milý a laskavý. Také mi bude chybět nádherná Praha, je to krásné místo, jaké není nikde jinde ve světě. Myslím, že se mi zasteskne i po dobrém jídle, pivu a vínu.

Díky práci v ekumenickém oddělení jsem začala sebe sama vnímat jako součást celosvětového církevního společenství. Praha a ČCE jsou teď součástí mého života a v mém srdci navždy zůstanou. Jsem moc vděčná všem v ČCE i v Presbyterian Church USA, že mi v Ústřední církevní kanceláři umožnili pracovat. Děkuji vám všem.

Jana Vondrová
foto Gerhard Frey-Reininghaus a Wolfram Rohloff, koláž Daniela Ženatá