(ČB 7-8/2016) Po memoárové literatuře byl mezi čtenáři vždycky velký hlad. „Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já.“ (J 13,15) Jako by v nás z těch Kristových slov přece jen něco zůstalo. Toužíme po příkladech už proto, abychom je následovali nebo abychom se vyhnuli cestám, které za to nestojí. Nesejde na tom, jestli se obracíme k literatuře biblické, starověké, středověké nebo moderní. Člověk prožívá v různých kulturách a civilizačních okruzích velmi podobné radosti, bolesti a okamžiky všedních i svátečních dní. Snad se tu objevuje i cosi z prvotní jednoty, kdy člověk ještě vyrůstal

Poslechněte si článek:

ze sebe samého a pro druhé, než aby stál vůči druhému v opozici. Příklady táhnou. Známá věta, přisuzovaná Einsteinovi, o tom, že nemohu-li být lidem dobrým příkladem, mám být alespoň příkladem odstrašujícím, je skrz naskrz pravdivá a zažil ji snad každý z nás.

Osm múz mého života, knižní rozhovor Martiny Riebauerové s lékařem, znalcem a milovníkem hudby, umění, doutníků, antikvit a Prahy, profesorem Josefem Kouteckým, však nabízí příklady spíš pozitivní s velkou mírou atraktivity a přitažlivosti. Jde o civilní, přímou a jasnou výpověď člověka, jenž od mladých let odmítl na světě pouze být. Jeho rozhodnutí se vyplatilo a poznamenalo celé generace těch, kteří se s ním setkali, ať už jako jeho pacienti, studenti, nebo přátelé.

O jakých osmi múzách si autorka s Josefem Kouteckým v jeho holešovickém bytě, připomínajícím galerii plnou obrazů, knih a starožitností, povídala? Kdo alespoň trochu zná přístup Josefa Kouteckého k životu a práci, k poznání, umění a kultuře, budou mu názvy jednotlivých kapitol povědomé. Fauna, Medicína, Jitka, Hudba, Praha, Antikvita, Čeština a Víra. Každému ze zastavení je věnováno přibližně dvacet stran, na nichž se Josef Koutecký vyznává ze své lásky. Záměrně nepíšu lásek, protože pramen jeho očarování je tentýž. Živelná láska k tomu, co život rozmnožuje, zachraňuje, akvitizuje, zušlechťuje a činí jej lepším, bohatším a snesitelnějším. Jde tu skutečně o jakýsi perichoretický vztah. Jedno vyrůstá z druhého, prolíná se a podporuje. Jeden motiv je přece jen ale výjimečný. Je jím láska k jeho ženě Jitce, s níž prožil půlstoletí života a se kterou v každodenním vzpomínání žije i teď, když mu odešla na věčnost.

Po skončení každé z kapitol cítíte, že by autor tohoto vyznání mohl říct tisíckrát víc. Někdy se sám zarazí, že vlastně neřekl to, co chtěl, a že by rád své myšlenky precizoval a doplnil. Nemožnost říci na omezeném prostoru vše ho mrzí nejvíc u jeho manželky, kterou postrádá a o níž by si přál povědět to podstatné. Co pro něj v životě znamenala, co sama dokázala, jaká byla jako zdravotní sestra i milovnice umění a lidských setkávání. Chybí mu stejně jako jeho dcera, jež zemřela v průběhu rozhovorů. Myslím si, že takhle byste chtěli hovořit o tom, koho máte rádi a s kým jste šli životem jako věční milenci a opravdoví přátelé.

To, čím Josef Koutecký je, vyplývá z toho, jakým chtěl učinit sebe sama. Od dětských let, první lékařské praxe, vybudování nového oboru dětské onkologie po bytostnou potřebu pobývat s těmi, u kterých je možno se přiučit, potěšit, brát i obdarovávat. Víra křesťanské orientace hrála v jeho životě zásadní roli. Také díky ní zvládl i různé vážné životní nárazy, které před něho postavilo jeho povolání, jeho země, lidské vztahy, lidská slabost a konečnost. Zažijete trochu nostalgie a dnes už málo viděnou potřebu vysoké kultury a práce, která se stala víc než povoláním. Někdo by mohl říct, že to jsou staré dobré časy. Jiný zas, že je třeba jít dál. Moje osobní zkušenost mně napovídá, abych s Josefem Kouteckým zůstával a naslouchal.

Zdeněk A. Eminger