(ČB 4/2016) Vžitý německý výraz Stolperstein lze do češtiny přeložit jako kámen, o který se zakopává. Nápaditých a výmluvných názvů se symbolikou méně či více skrytou však existuje víc. Kameny zmizelých, kameny úrazu (!). A nejen že o kámen zaškobrtnout lze; o kámen se zaškobrtnout má. Nápisem na mosazné destičce na povrchu nám totiž kámen, ve

Poslechněte si článek:

skutečnosti čtverhranná betonová dlaždice, připomíná oběti nacistické zvůle; a abychom si nápis přečetli, musíme se sklonit. Sklonit se před  jménem oběti. Nejde jen o oběti židovské, ale také o  Romy, příslušníky odboje nebo třeba i o homosexuály a jiné „nepohodlné“ osoby.

Myšlenka těchto nepříliš nápadných, ale naléhavých památníků nacistických obětí vznikla příznačně v Německu, jejíž autor Gunter Demnig první kameny vytvořil a do dlažby vsadil v roce 1995 v Kolíně nad Rýnem a v Berlíně.

Kameny zmizelých jsou umístěny před domy, kde dotyční naposled žili nebo pracovali a jsou k vidění v mnoha evropských městech. V Česku se poprvé ukázaly v roce 2008 v Praze a v Kolíně; teď již je nalezneme leckde jinde, například v Brně, Ostravě, Třeboni, Olomouci, Kroměříži či Liberci.

Jméno vryté v mosazi křičí. To má velký smysl a je dobře, že „kamenů úrazu“ přibývá. Křičí mlčky víc než řvoucí dav fašistických bojůvkářů, aspoň pro nás, že?

Jana Plíšková