(ČB 4/2016) Jaroslava Pechara, faráře ČCE, má leckdo spojeného s dobou jeho působení ve Strmilově na jihu Čech. Nejprve tam však, tehdy ještě v rámci „civilní vojenské služby“, vedl kurzy práce s počítačem. Na strmilovské faře žil s ženou a dětmi nakonec 13 let, teď je však již sedmým rokem ve sboru v pražském Braníku a myslí si, že ani to nebude štace poslední. Nyní se ovšem do povědomí nejen evangelických Pražanů

Poslechněte si článek:

dostává odjinud. V rámci oslav výročí tragického konce Jeronýma Pražského se stal totiž zčistajasna, byť jen na chvíli, loutkohercem. Vodí loutku Jeronýma, vytvořenou řezbářem Janem Růžičkou, s nímž jste si mohli přečíst rozhovor v  čísle minulém.

Jak se vůbec stalo, že Jeronýma vodíš právě ty? Stál jsi o to? Někdo tě vybral?
Oslovili mě z „komise pro výročí“, až od nich jsem se o loutce samotné dozvěděl. Jestli měli i jiné kandidáty a kdo to byl, ani nevím. Když mě požádali, moc jsem neváhal, protože mám postavu Jeronýma Pražského rád; vůbec všechny ty lidi „před Husem-za Husem“. Jan Milíč z Kroměříže, Matěj z Janova, Jakoubek ze Stříbra… Dnes jsou v Husově stínu, ale on sám by bez nich nikdy nebyl tím, čím je dnes pro nás. A že šlo navíc o vodění loutky, to pro mě bylo jen další plus. Loutky jsem nikdy nevodil a i v neroztodivnějších divadelních taškařicích ve Strmilově jsme se loutkoherectví dotkli jen letmo, v jednom představení. Takže je to něco nového, a to já mám rád.

Co to pro tebe znamenalo? Musel ses to učit? Někdo ti radil?
Jedinou odbornou konzultací byl telefonát autoru loutky Honzovi Růžičkovi do Soběslavi. Od něho jsem dostal pár základních rad. Jinak postupuji metodou „pokus-omyl“. Vzal jsem si Jeronýma domů a chodil jsem s ním po bytě. Pohyb rukou a nohou je celkem jasný, k tomu pak jsou další „tríčky“ – dřep, klek, sed… Honza mi i vysvětlil, jak se třeba dá kývat či vrtět hlavou.

Jedna věc je zacházet s loutkou, jiná věc je učit se texty. Učíš se je nazpaměť?
Beru to jako s kázáním a vůbec se všemi svými veřejnými výstupy. Bez ohledu na to, jestli budu nakonec mluvit s papírem či bez něj, mám rád všechno předem a doslova napsané. Je možné, že se situace vyvine jinak a že se toho nakonec vůbec držet nebudu, ale alespoň mám jistotu, že v tom, co chci říkat, jsem v určité fázi přípravy měl naprosto jasno.

Kde už jsi s loutkou vystupoval?
Jsme teprve na začátku, loutka byla oficiálně představena novinářům 25. února na Karlově náměstí. Během jara se toho ale jistě odehraje víc; ještě před termínem oficiálních oslav.

Dá se říct, jaké byly ohlasy? Jak se loutka lidem líbí?
Nakolik mohu soudit, jsou ohlasy dobré. Kolemjdoucí se spontánně zastavovali. Loutka je poměrně velká, to je velké plus, nelze ji jen tak přehlédnout. Znamená to ovšem také, že je dost těžká. Ruka z ní bolí docela rychle…
A druhá potíž je s Jeronýmovou pravou rukou, takřka sevřenou v pěst. Bude se to ovšem ještě hodit – až dostane něco do ruky, třeba květinu – Jeroným byl velmi galantní k ženám. Komplikuje to ale klasický pozdrav. Nejprve jsem zkoušel podávat ruku levou, jenže Jeroným byl všechno možné, jen ne skaut. Byl exkomunikován za prokazatelné křivopřísežnictví a i koncilní otcové v Kostnici si říkali, že se jeho slovu nedá věřit, i když odvolal; a nechali ho ve vězení.
Tak jsme s Gerhardem Reininghausem vymýšleli pozdrav jak z nějakého harlemského gangu – pěstí na pěst shora a zdola. To už je takové jeronýmovatější.

A jak se to celé líbí tobě? Máš z toho, jak to děláš, dobrý pocit? Co přednes? Ten je jistě důležitý, mluvíš jako Jeroným?
Začnu od konce – mluvím. Mluvím totiž hodně. A Jeroným byl svojí upovídaností pověstný. Ještě v Kostnici mu předhazovali, že se s ním nedá diskutovat, protože byl schopen mluvit v kuse tři dny. Mluvil několika jazyky a (dnešním slovníkem řečeno) byl to člověk s širokým všeobecným rozhledem, který toho i hodně procestoval. Navíc – dnes by se uplatnil jako „perfomer“, „stand-up“ komik. Pohotově reagoval, měl rád jízlivou ironii a měl smysl pro dramatickou akci. V tom všem je mi vzorem a příkladem.

A pokud jde přímo o ten jeho hlas?
Hodně jsem váhal. Nejvíc mne lákal hluboký sonorní tón, tak trochu bývalý synodní senior Ruml, a trochu taky Ijáček v podání Marka Ebena. Jenomže takový hlas je dost tichý a neprůrazný. Venku a bez mikrofonu se dá těžko použít. Tak jsem nasadil „pimprlový ječák“.

On Jeroným tak trochu kašpar a provokatér byl. Měl ale jasný cíl, za kterým šel, a to byla náprava církve. Takže všechno to kašpaření mělo za sebou vždycky dobře promyšlenou vizi – vizi církve, která se přiblíží Církvi s velkým „C“. Církvi, jak ji chce mít Pán Bůh.

Rozhovor připravila Jana Plíšková, foto Daniela Ženatá