(ČB 2/2016) Lepší být zlehčen a služebníkem jemu, než mít se váženým a nemít chleba. Spravedlivý zná duši dobytka jeho a nitra svévolníků jsou krutá. Kdo obdělává půdu jeho, bude nasycen chlebem, a kdo následuje povaleče, tomu chybí srdce. Př 12,9–11

Poslechněte si článek:

Může být člověk spravedlivý zároveň svévolníkem? To není otázka spekulativní, ale čistě praktická, každého z nás se týkající. I my přece smíme mít na spravedlnosti podíl… Kdy jsme tedy spravedliví? Naše spravedlnost je naše vědomí, rodící se v setkáních s Kristem, s láskou Boží a její velikostí. Vědomí o tom, jak se věci opravdu mají, co jsme vlastně zač…

Zbavit se té iluze o vlastní velikosti a soběstačnosti. Ale též iluze o vlastní tragičnosti a nepřízni osudu. Takovéto zlehčení nás samých, našich názorů a přesvědčení, Boží setkávání se s námi přináší…(Spravedlnost jako konečně nabytá „lehkost“, možnost vystoupit a podívat se na sebe a na všechny okolo mě jinak, očima Božíma?)

Ano, i svévolník může být člověkem spravedlivým. Vždyť i s námi se to z milosti Boží děje. Vlastním nahlédnutím, že my spravedliví nejsme, že sami o sobě jsme svévolníci, bezbožníci, lidé zlí, a jinými být nedokážeme, vlastně do spravedlnosti vstupujeme, od svévole, bezbožnosti, zla, stáváme se svobodnými. (Bohem nám darovanou svobodou – služebníci Boží. Vlastním vědomím o tom, co jsme zač, komu patříme, kdo nás vede, proč máme, co máme.)

Jak se to stalo, že máme dokonce víc než k životu potřebujeme? Protože na svých půdách poctivě pracujeme? Kdo obdělává půdu jeho, bude nasycen chlebem, a kdo následuje povaleče, tomu chybí srdce. Zdá se, že právě tohle onen verš potvrzuje…Ten však mluví o tom, že povaleče mohou následovat i lidé pracující více než jiní!

Tohle udělám: Zbořím stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí i ostatní zásoby… (Lk 12,18) Tenhle boháč přece pracoval, chystal se budovat a stavět. Ale i on si stejně jako povaleč myslel, že tím nejvyšším, oč v životě jde, je vlastní zabezpečení. …a řeknu si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli. (Lk 12,19) Toho, čeho je k životu třeba, budeš mít dostatek. Budeš zabezpečen.

Problém nás ctihodných a pracovitých spočívá v tom, že při vší aktivitě a dřině ztrácíme vnímavost pro to, čím i my jsme bez zásluh denně obdarováváni a co teprve veškerou naši snahu a píli umožňuje. Zahlceni chlebem vlastního výkonu, vlastních cílů a úspěchů, zapomínáme na chléb nebeský, z nebe sestupující, který denně jíst smíme všichni, aniž bychom o něj prosili.

Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil? (Lk 12,20) Konečně mohl ten člověk procitnout, uvědomit si, že bez toho, který mu vše dal – protože jen jemu to vše přece patří a patřit bude – neměl by nikdy nic. Nebýt tohoto milostivého Božího navštívení, dál by jako otrok sloužil iluzi svého vlastního zabezpečení!

Milost každodenní Boží péče, jeho vedení všech svých dětí do spásy. To je ten chléb, o nějž tu jde, chléb, z kterého smíme jíst všichni a který také všichni máme objevit! Naše vlastní vášně a touhy stát se váženými, sami sebe zabezpečit, abychom nic už nemuseli. To není něco námi již překonaného. Právě tohle jsme my, lidé. Lidé jako pole plné kamení, do něhož ten Jediný, Spravedlivý a pravé úcty hodný sestupuje, aby z každého kamene tohoto pole učinil syna Abrahamova, který už ví, jakým že chlebem syceni jsme všichni. Že naštěstí nikoli naší pílí a výkony, ale jeho milostí a mocí spaseni jsme…

Ano, spravedlivý zná duši dobytka, dobytka jeho, dobytka Božího. Vždyť každá duše živá je živou jen proto, že od Boha svůj život má. Jemu patří každý člověk, každé zvíře, každé pole, vše, co jest! Tohle vědomí činí nás spravedlivými, dobrými, věrnými a bohatými správci svěřeného nám stvoření.

Petr Grendel