(ČB 2/2016) Přečetl jsem všech 11 veršů biblického čtení bez jediné vynechávky – Zdeněk Soušek byl, jako každý překladatel, pedant. Vybral jsem čtení ze Starého zákona, z knihy Daniel – teolog Soušek byl starozákoník a svůj akademický titul obdržel za překlad a výklad Danielova proroctví. Dovolte mně, abych nyní ty dva, starozákonního proroka-apokalyptika a evangelického teologa, postavil zkusmo vedle sebe.

Poslechněte si článek:

Oba vynikali nad své okolí, v obou byl „mimořádný duch“. Prorok, který to dotáhl až na jednoho ze tří říšských vládců na médském královském dvoře, a farář, který řídil seniorát a fakticky šéfoval starozákonní překladatelské komisi z venkovské fary, kde se čte Bible v originále, jako kdyby její obyvatel učil a bádal na teologické fakultě. V dobách reálného socialismu se situace seniora Poděbradského seniorátu nebezpečně přiblížila situaci proroka na dvoře pohanského krále: jako kdysi žid mezi pohany, tak žil tenkrát evangelický křesťan mezi necírkevními, bezvěreckými komunisty. S obavami hleděli, kdo jim to tu vyrostl. Nebylo by možné jeho vzestup zastavit? Nemohli však na něm najít „žádnou nedbalost ani zlé jednání“. Daniel i Zdeněk byli vůči vrchnosti loajální. Kritický teolog Soušek, žák sršatého a neskladného profesora Daňka, míval k vedení své církve nejednu výhradu, přesvědčený sociální demokrat Soušek měl vůči komunistické moci výhrad mnoho. Syn prvorepublikového četníka dobře věděl, že žijeme na zemi a že pořádek ve světě a spravedlnost mezi lidmi jsou hodnoty, jimiž křesťan – i kdyby sebevíc toužil po brzkém příchodu království nebeského – nepohrdá. A to právě ten křesťan, který kleká jen před Bohem a nehrbí se před králi ani císaři. Jakkoli si senior Soušek nejednou o přípisech shora, ze synodní rady i z někdejšího Sekretariátu pro věci církevní ministerstva kultury myslel své, neříkal šmahem „Ani to nečti, rovnou to hoď do kamen“. Do jeho seniorátu nikdy nepronikl klientelismus, kamarádíčkování, o nějaké úplatnosti ani nemluvě. Před komunistickými církevními tajemníky se bil právě za ty faráře, s nimiž teologicky nebo politicky nesouhlasil.

Novodobí satrapové dobře postřehli, že nemají, co by na něho vytáhli – ledaže by proti němu našli „něco, co se týče zákona jeho Boha“. Jedním se totiž Zdeněk před nikým netajil: že na prvním místě je u něho Bůh. Jako starozákoník a protestant znal Desatero: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“ (Dt 5,6–7) A novozákonně: „Více sluší poslouchati Boha než lidí.“ (Sk 5,29) Sotva co jej mohlo rozčílit víc než výnos, podle něhož se k Bohu smíme obracet pouze prostřednictvím božských či zbožštěných panovníků. Jako táborita a kalvinista věděl, že cesta k Bohu nevede přes Boží náměstky, vyslance, zástupce, zplnomocněnce, nýbrž přes Boží slovo v lidské řeči, přes Písmo svaté, přes Bibli. Zákonodárci perští a médští mohli přikazovat a zakazovat, ale žádný zákon médský a perský neměl větší váhu než zákon Boží. V tom byl Zdeněk žákem svého velkého krajana, táborského bohoslovce Mikuláše z Pelhřimova! Když komunističtí mocipáni vydávali jeden zákaz za druhým, nechával ve svém domě „otevřená okna směrem k Jeruzalému“ a v modlitbě se radil se svým Bohem, „jak to činíval dříve“. Vzpomínám si na jeho libický „výhled na Sión“ – byla to malá zasklená knihovnička na pracovním stole, do které ke svitku tóry a k samorostu s hebrejskými literami od roku 1968 do roku 1984/1985 postupně řadil nové svazky Starého zákona. Překladu s výkladem. 

Bývá zvykem, že se v církvi dělíme na ty, kdo žijí církví, a ty, kdo žijí vědou; na ty, kdo se věnují náboženství, a ty, kdo politice. Zdeněk Soušek však žil vědou i praxí, překládal Bibli a přitom řídil sbor a seniorát. Učil nás, že předposlední loajalita vládcům a poslední věrnost Hospodinu se nevylučují. V diktaturách ale pamatoval na to, že křesťanova poslušnost a služba lidem má jasnou hranici: tam, kde si vládci usmyslí nárokovat úctu, jako kdyby byli sami bohy. V demokracii nepochyboval o tom, že křesťanova poslušnost Boha a služba Bohu vede k úsilí o spravedlivé pořádky mezi lidmi. Nikdo nevíme, co nás v tomto století v této zemi čeká. Ať to bude to, či ono, můžeme a máme „být věrní“. Ve dnech zlých i ve dnech dobrých otevírat okno směrem k Jeruzalému a vzdávat čest tomu Jedinému, Hospodinu. Daniel „třikrát za den klekal na kolena, modlil se a vzdával čest svému Bohu“. (Obrátit se směrem k Jeruzalému) „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný.“ Šmá jisrael adonaj elohejnú adonaj echad.

Jan Štefan
(Proneseno na pohřebním shromáždění v kostele ve Strměchách 5. ledna 2016.)