(ČB 2/2016) Ahmed vzal kalašnikov a zaujal obrannou pozici. Když se dozvěděl, že se k jeho vesnici blíží bandité „Daeše“, jednal, jak se sluší na bývalého vojáka. Ženy a děti byly odeslány do bezpečí. Ahmed a jeho několik sousedů se přichystali k obrannému boji.Útočníci měli k dispozici těžkou vojenskou techniku. Obránci jen několik samopalů. Své domovy zvládli hájit tři hodiny. Pak přišla chvíle rozhodnutí, jestli zůstat doma a
Poslechněte si článek:
nechat se zmasakrovat, nebo následovat ženy a děti. Zvítězila druhá možnost. „Daeš“, jak se na Blízkém východě hanlivě říká tzv. Islámskému státu, získal další kus území. Z Ahmeda se stal uprchlík.
Nejprve si myslel, že bez domova bude jenom pár měsíců. Nevěřil, že bandité zvládnou svoje území udržet. Protože to nebyl žádný nemajetný chudák, první měsíc svého uprchlického života strávil v hotelu. „Daeš“ svoje pozice ale držel dál a Ahmedovi peníze docházely. Místo hotelu proto začal trampovat v lese. Pak přišla zima. Odebral se do uprchlického tábora v Kurdistánu na severu Iráku. A tam žije dodnes. Opravuje naftová kamna, což je v táborech nepostradatelná výbava pro zvládnutí zimy.
Na hraně zvládnutelnosti
Všelijací obránci „našich hodnot“, kterých se teď nemálo vyrojilo v Česku i po celé Evropě, nám tvrdí, že lidé na Blízkém východě nechtějí s „Daešem“ bojovat. Kvůli této své neochotě volí raději osud uprchlíků. Není to pravda. Stejně tak není pravda, že se všichni ti lidé dali do pohybu kvůli vidině cesty do blahobytné Evropy. Ahmed a jeho přibližně pět tisíc nových sousedů v táboře Dawdia (čti Daudia) do žádné Evropy nechtějí. Chtějí čas sektářského násilí přečkat co nejblíže svých měst a vesnic, a až se situace zklidní, vrátit se domů.
Čekání uprostřed táborového provizoria se ovšem prodlužuje a vyhlídky na brzký návrat se ztrácejí kdesi v neurčité budoucnosti. Pro mnohé z uprchlíků se pak nebezpečná, drahá a ilegální cesta do Evropy stává reálnou alternativou. O jejich ochotě vydržet uprostřed táborového provizoria rozhoduje také to, do jaké míry je žití v táborech snesitelné.
Už zběžný pohled na tábor Dawdia ukazuje, že uprchlíci snesou hodně. Okolo tábora se táhne ostnatý drát. Na rozbahněné zemi stojí bílé stany, které představují převažující typ obydlí. Pohodlnější obytné buňky jsou v menšině. Mezi stany se táhnou šňůry s prádlem. Pozornost také poutají zvláštní nízké stavby z betonu a kamení připomínající vrcholek studny. Jsou to improvizované venkovní pece na chleba.
Před táborem se rozkládá malé tržiště, které by mohlo pro obyvatele tábora znamenat zdroj výdělků a přilepšení. Obchod ale vázne. Pětitisícový tábor leží v horách stranou všech velkých center. V sousedství je jen malá vesnice. Obchodovat moc není s kým.
V táboře často panují podmínky na hraně zvládnutelnosti. První zimu, která obnáší sníh a teploty dosahující minus patnáct stupňů, se lidem nedostávala tolik potřebná naftová kamna. To už se podařilo napravit. Základní vybavení ale dál chybí například školám. Jsou přeplněny a děti musí sedět na zemi. Letos také selhávalo zásobování potravinovými balíčky. Chyběla v nich mouka, základní ingredience pro přípravu chleba. Lidé museli vyžít jen z rýže, fazolí a oleje.
Spolu a svobodní
Diakonie rozhodla svou pomoc na severu Iráku směřovat především právě táboru Dawdia. Ubohé podmínky totiž provází řada sympatických rysů táborové správy. Tábor je otevřen všem lidem, různých ras i vyznání. Připomíná tak běžnou multikulturální společnost Sýrie či Iráku v době míru. Vedle sebe v táboře žijí křesťané, jezídové i muslimové. To v oblasti ovšem zdaleka není obvyklé. Bývá například zvykem, že místní křesťanské kláštery přijímají jen křesťany, určité uprchlické tábory zase jen Araby. Dalším sympatickým rysem tábora Dawdia je, že jeho obyvatelé mají svobodu pohybu. To také není samozřejmost, ve velkém množství táborů je pravidlem, že je obyvatelé nesmějí opustit.
Pomoc prostřednictvím diakonického střediska Humanitární a rozvojové spolupráce bude směřována tak, aby se životní podmínky obyvatel tábora Dawdia zlepšily a přitom si tábor uchoval svou otevřenost.
Peněžní dary určené na pomoc lidem v táboře Dawdia můžete posílat na účet 2400 3847 00/2010, variabilní symbol 318
Adam Šůra
Diakonie ČCE – Středisko humanitární a rozvojové spolupráce pomáhá v těchto uprchlických táborech:
tábor Za´atarí, Jordánsko
– dodáno 45 obytných buněk, 18 000 párů letní dětské obuvi, 6 300 párů zimní dětské obuvi, 5 100 balíčků s hygienickými potřebami, 7 300 kusů oblečení pro děti – zřízeno denní centrum „Peace Oasis“ pro mladé ve věku od 14–30 let
tábor Dawdia, Irák
– dodáno 1020 balíčků hygienických potřeb pro rodiny – vylepšení podmínek ve školách
tábory v Řecku, Srbsku, Maďarsku
– poskytováno jídlo, voda, hygiena – nabízena psychosociální pomoc
tábory v Myanmaru (Barmě)
– pomoc s prevencí požárů v táborech: především protipožární školení a organizace dobrovolníků