(ČB 1/2016) V dobrodružné knížce, jež se zrodila z osobní zkušenosti vysokoškolského učitele, komeniologa a otce Jana Hábla, najdeme epizody z života nezbedného školáka, který se ocitá v snové rovině, v níž se odehrává množství příhod navázaných do jednoho řetězce. Každou epizodu uvozuje citát z Komenského Labyrintu světa a ráje srdce, aby čtenář jen nakoukl do četby, jejíž přímé zvládání hrozívá zklamáním. Hrdina dostává průvodce Všudybuda, bez něhož by se v Labyrintu ztratil a který mu pomáhá překlenout propast mezi dvěma světy. Líčení je velmi barvité, autor se vyžívá v popisech scén, které mu dovolují uplatnit neutuchající hravost. Některé příhody přinášejí morální poselství nebo alespoň nahlédnutí do morálních dilemat. A příběh také dovoluje hrdinovi projít určitým vývojem, v němž se musí osvědčit, určitým sebepoznáním a příležitostí ke konfrontování se svým všedním životem. Knížka je tedy spíše pro starší školáky, ale hranici této kategorie může i vesele překračovat.

Přesto mi způsobovala několik nesnází, i když bych neřekl, že obrovských. Nejsem totiž příznivcem implantování nesklonných amerikanismů jako téměř přirozených prvků českého vyjadřování. Titul knížky je jinak výstižný, protože naznačuje autorovu snahu ukázat lidský labyrint složitější, než jak jej viděl mladý Komenský, a obraz labyrintu přenést do současnosti. Z drobných nesrovnalostí bych zmínil příchod hrdiny do Školní ulice, v níž teprve pochopil, že má jméno podle tamních škol.

Konečně jisté rozpaky mám nad tím, že chlapcův všední příběh poněkud bledne v porovnání s barvitou košatostí putování labyrintem. Sám konec celé knížky mne však mile překvapil. A neodpustím si ještě poznámku na závěr. Když jsem jel vlakem do Ústí nad Labem, naproti mě seděla jakási ruská žena se synem, a když se zvedala k odchodu, obrátila se ke mně se slovy: „To je opravdu dobrá knížka.“

Jiří Hoblík