(ČB 12/2015) Jak se vypořádat s náročností kazatelského povolání? Předpokládáme, že farář je vzdělaný intelektuál, vždyť se učil řecky, latinsky i hebrejsky. Studoval v cizině, dorozumí se cizími jazyky. Zná Písmo, umí je rozebrat, vyložit. Je muzikant, zpívá, doprovází. Umí to s dětmi, učí je náboženství tak, aby je bavilo, vymýšlí programy na rodinné neděle, umí zorganizovat a vést letní tábor. Věnuje se starým lidem, navštěvuje domovy pro seniory a hospice. Manažersky vede schůze staršovstva i sbor. Sleduje toky peněz, protože je zodpovědný za rozpočet a hospodaření sboru. Je zdatný v práci s počítačem, aby mohl informovat, rozesílat pozvánky a fotky, komunikovat na sociálních sítích. Připočítejme k tomu ještě podíl na péči o rodinu a děti, neboť manželka je též zpravidla zaměstnána, starost o zahradu, faru a kostel… 

Jak obstát, jak si vše uspořádat? Jak časem nevyhořet či se rovnou nezbláznit? S tím se setkávají všichni pracovníci v pomáhajících profesích. Supervize je nástrojem na ošetřování lidských zdrojů. V církvi má specifické postavení. Užívá ověřené supervizní metody, má podpůrný, svépomocný a dobrovolný charakter. Vedle pastorace, zpovědi či porady u zkušenějšího nabízí možnost osobnostního i profesního růstu a je součástí celoživotního vzdělávání kazatelů. Nabízí pohled „z vnějšku“ na vztahy, způsob práce a sebereflexi pracovníka. V ČCE funguje přibližně pět let a Supervizní program ČCE byl přijat synodem v roce 2014. Supervizi mezi kazateli vede pověřený vyškolený supervizor, zpravidla také kazatel.

V anketě jsme se zeptali několika kazatelů, kteří jsou aktivními propagátory supervize, a několika kazatelů, kteří  se k supervizi staví rezervovaně, na jejich názory.

Zde jsou vybrané postřehy kazatelů, kteří prošli supervizním výcvikem a nyní slouží jako supervizoři ostatním:

Co je supervize v ČCE a pro koho je?

– Možnost dostat ze sebe myšlenky a emoce. Vidět jiný pohled.

– Forma profesionální pomoci nejen pro kazatele, ale i pro kurátory nebo členy staršovstva.

– Šestnáct vyškolených kazatelů je připraveno vést rozhovory s ostatními ordinovanými.

– Zpětná vazba. Pomáhá řešit mezilidské vztahy na pracovišti.

Hrozí farářům vyhoření víc než jiným profesím?

– Myslím, že kazatelé patří k těm nejohroženějším. Hodně zažívají neúspěch. Většina sborů se zmenšuje.

– Vyhoření hrozí farářům stejně jako ostatním pomáhajícím profesím. Profese faráře má určitá specifika, která můžou být prevencí, ale i rizikem vyhoření.

– Ve sborech se objevují více než dříve otevřené konflikty mezi členy sboru a kazateli. Faráři jsou vystaveni větší psychické zátěži.

– Farářům, kteří jsou líní a moc se neangažují, vyhoření nehrozí. Těm pracovitým ano.

Jak se po ukončeném základním kurzu dále vzděláváte?

– Setkáváme se pravidelně třikrát ročně na dalších vzdělávacích akcích.

– Měli jsme pokračovací kurz zaměřený na týmovou supervizi. Na podzim kurz o krizích v manželství, pak kurz o krátkém pastoračním rozhovoru se zahraničním lektorem.

– Sama chodím do supervize. Člověk se dozví hodně o sobě i o tom, jak se tento nástroj dá využít.

Jak hodnotíte svou práci za téměř pět let, co supervize v ČCE existuje?

– Nejen že supervizi nabízím a rád dělám, ale také svoji farářskou práci i zapojení ve vikariátě podrobuji supervizi. Ostatním kolegům přeji, aby měli odvahu zažít, v čem spočívá její pomoc.

– Supervize v ČCE je rybník, ve kterém si občas někdo zaplave a zjistí, že ho to občerstvilo a že pravidelné plavání mu zlepšuje kondičku. Jiní si stěžují na kalnou vodu a radši se rybníku vyhnou, někteří trénují jinde a je hodně těch, kdo tuhle pravidelnou hygienu nepovažují za důležitou a nevidí v ní smysl.

– Při výcviku jsem navázal nové vztahy, oživil staré. Nějak se to naše farářské spolubytí prokysličilo.

– Zažívám uspokojení, když v supervizní práci můžu zúročit dlouholeté zkušenosti lidské, farářské i psychologické. – Považuji supervizi za geniální nástroj k čištění vztahů v pracovním prostředí. Má velkou budoucnost.

A zde jsou názory těch, kteří neměli se supervizí příliš dobrou zkušenost, nebo se jí brání:

Jaká jsou úskalí supervize?

– V církvi, která je do jisté míry rodinou, je těžké zajistit pohled zvenčí. Supervizora mi nemůže dělat kamarád, kolega nebo nadřízený.

– Mám negativní zkušenost.  Supervizor se s některými ze skupiny znal z dřívějška. Ti se pak nedokázali zbavit určitého ostychu, bloku.

– Supervize jako nástroj pochází z psychoterapeutické praxe, která není založena na křesťanském pohledu na člověka. Proto se zhusta míjí účinkem.

Jaký je rozdíl mezi pastoračním rozhovorem a supervizí?

– Cílem psychoterapie, potažmo supervize, je duševní pohoda člověka a funkční sociální vztahy. Cílem pastoračního rozhovoru je spíše to, aby člověk jednal spravedlivě před Bohem. Neznamená to, že přitom bude nutně v dobrém rozmaru. Ježíš zažíval v Getsemane také těžké chvíle.

– Pastorující za mě nese i osobní zodpovědnost, sdílíme společnou víru, společné úsilí, je mým duchovním pastýřem. Supervizor toto nemá v popisu práce, takové sdílení tedy nezaručuje.

– Při pastoračním rozhovoru může přijít ke slovu biblická zvěst, modlitba, píseň. Supervizor užívá psychologické metody.

Bojíte se důvěrných sdělení supervizorovi?

– Ano, supervizorovi bych nikdy nic důvěrného nesdělil. Vím o lidech, kteří učinili špatnou zkušenost.

– Určitě je lepší, když supervizor svého klienta nezná a jejich kontakt je čistě pracovní.

Je supervize dobrý nástroj pro duševní hygienu?

– Pro duševní hygienu je nezbytné slyšet názor druhých na mé jednání i jejich pohled na moje duševní hnutí. Většině lidí se takové služby dostává od kazatelů, presbyterů, rodiny, přátel. Institucionalizovaná podoba – supervize – se mi zdá pro práci duchovního nástrojem naprosto nevhodným.

– Pokud se člověk dostane na pracovišti do složitých a nepříjemných situací se svými spolupracovníky, nadřízenými, podřízenými či klienty a má možnost svůj problém s někým probrat, případně nalézt řešení, pak je supervize dobrý nástroj pro zachování duševního zdraví.

Pokud supervizi nevyhledáváte, jaké metody duševní (či duchovní) obnovy užíváte?

– Rozhovory s přáteli, kolegy, rodinou, partnerem, sama se sebou, Bohem. Čas a manuální práce také leccos v duši spraví.

– Supervizora nemám, nejraději vyhledávám kolegy v důchodu, kteří jsou mladí duchem a mé práci, potřebám a problémům rozumějí.

– Pokud věc nepodléhá pastoračnímu tajemství, pomáhají mi rozhovory s kolegy, presbytery, manželkou. V opačném případě poslech černošské hudby, sledování válečných dokumentů, alkohol a modlitba.

Co k tomu dodat?
Supervizní program ČCE existuje a žije, má svého celocírkevního koordinátora a pravidla pro supervizi individuální i skupinovou. Jak vyplynulo ze zprávy, podané letos synodu, očekával se vyšší zájem ze strany kazatelů, ostatních ordinovaných či presbyterů. Přesto tým vyškolených supervizorů pracuje na prohloubení svých dovedností a je k dispozici všem, kdo o supervizi zájem projeví. Práce je to nejen odpovědná a náročná, ale i pestrá, jak je vidět na odpovědích získaných v naší anketě.

Kontakty na jednotlivé supervizory najdete na http://supervize.evangnet.cz

Daniela Ženatá