(ČB 9/2015) Jana Škubalová pracovala ve Francii, Mali, na Madagaskaru nebo Filipínách. Od května sedává v kanceláři na židli vedoucí oddělení mládeže Českobratrské církve evangelické. A taky jezdí do Litoměřic, kde zajišťuje letošní Sjezd mládeže.

Na začátku října vypukne Sjezd mládeže. Letos se koná v Litoměřicích a téma je Přes čáru. Co by měl dát účastníkům?
Chceme jim nabídnout kulturně vzdělávací program a taky prostor pro setkávání, aby si mohli vyměňovat zkušenosti a názory. Chceme je v duchu evangelia vést k zodpovědnému životu a budovat v nich takové hodnoty, jako jsou tolerance, samostatnost, kreativita, společenský rozhled nebo smysl pro dobrovolnictví.

Můžeš přiblížit program?
Jako každý rok se chystají přednášky a workshopy na společenská témata. Přijedou mimo jiné Martin C. Putna, Eliáš Molnár, který pracoval s drogově závislými, nebo Alena Fendrychová, vystoupí Zdeněk Bárta a další. Jsem přesvědčena, že přednášky a semináře budou hodně kvalitní. Pak chystáme duchovní programy – ranní chvály, pobožnost ráno i večer, večerní modlitby Taizé a nedělní bohoslužby.

Účastníci se kromě toho mohou těšit na kulturní program – na promítání filmu Co jsme komu udělali? a domlouváme divadlo, tak doufám, že to vyjde. Jako vždy bude čajovna nebo třeba PUB, což je alternativa k hospodě, ale je to takové naše chráněné prostředí. Připravujeme i sjezdovou hru na téma sjezdu – budeme hrát céčka, tedy na čáru a přes čáru. A v neposlední řadě čeká zájemce prohlídka města nebo sportování – volejbal a fotbal.

Která část programu je pro tebe osobně nejzajímavější?
Letos mě zaujala Alena Fendrychová s programem o migrantech, kteří žijí a pracují v České republice. Jako účastník bych určitě šla i do kina na film a na modlitby Taizé. A na program Hanky Ducho o Bibli přes čáru, protože se mi líbí, jak pracuje s mládeží.

Letos se sjezd koná po pětadvacáté. Budete toto čtvrtstoletí svobodného setkávání mládeže nějak připomínat?
Chceme zadat moderátorům, aby vymysleli, jak to nějakou hravou formou připomenout. Mohlo by to být něco na způsob narozeninové párty na pódiu.

S jakým předstihem je potřeba sjezd připravovat?
S hodně velkým. Když jsem nastoupila na oddělení mládeže, samotnou mě překvapilo, že některé věci je potřeba řešit už rok a půl napřed. Je nutné jednat o městě, kde se bude sjezd pořádat, a o tématu. Takže pro rok 2016 už tohle máme vymyšleno.

A můžeš už místo a téma prozradit?
To prozradíme až na sjezdu.

Co vše je potřeba zařídit?
Když už je jisté město a téma, je nutné zajistit všechny sjezdové prostory – školy, kde se bude spát, kulturní dům, kino. Sehnat přednášející, zajistit stravování, propagaci a finanční krytí celé akce.

Kolik lidí se na přípravě podílí?
Asi dvacet. Tři lidé z oddělení mládeže, celocírkevní odbor mládeže, farář ve městě, kde se sjezd uskuteční a pak několik dalších zainteresovaných osob.

Co shánění peněz?
Sjezdové poplatky chceme udržovat na přijatelné výši, takže na pokrytí všeho zdaleka nestačí, ačkoli se vše snažíme dělat nízkonákladově. Ale program chceme udržet kvalitní a to něco stojí. Proto hledáme jiné zdroje – granty, podporu z ministerstva kultury, z kraje, z obcí nebo nadací.

Jednou z novinek letošního sjezdu je adopce programů, která by mohla pomoct získat nějaké další peníze. Jak to funguje?
Kdokoli, tedy současná mládež, bývalí účastníci sjezdů, rodiče nebo klidně i sbor, si mohou vybrat program, na který přispějí. Jejich jména pak budeme u programu uvádět. Kromě peněz nám tak dávají najevo, o co mají zájem. Dostanou taky potvrzení o daru, takže si můžou příspěvek odečíst z daní.

Jaké další novinky se letos objeví?
Po nedělních bohoslužbách, kterými sjezd vždy končil, nabízíme tentokrát ještě další volitelný program, a to výlet do Terezína. Je totiž hned u Litoměřic a dá se tam dojít pěšky. Zdálo se nám škoda to nějak nevyužít, takže výlet nabízíme jako alternativu pro ty, kteří ještě nebudou chtít jet domů. V tamní Diakonii domlouváme oběd a pak se podíváme do terezínského ghetta.

Bude seznamka?
Letos ji po nějaké době opět zařadíme, protože se nám množí dotazy a prosby, abychom nějakou udělali. Našli jsme dokonce dobrovolníky, kteří se do přípravy sami pustili.

Oddělení mládeže vedeš od začátku května. Co tě k té práci přivedlo?
Asi to, že jsem čerstvě odrostla ze skupiny mládeže. Ještě před nedávnem jsem na takovéto události jezdila jako účastník, pak jsem s organizací pomáhala, tak jsem asi dorostla do věku, kdy chci něco předat dál. V posledních letech jsem dělala koordinátorku projektů a práci s mládeží jsem měla jako koníček. Tak jsem si to teď trochu prohodila.

Co tě na práci s mládeží a pro mládež láká?
Já na ty jejich podniky jezdím ráda i teď, a díky práci na oddělení mládeže už mi nikdo nemůže říkat, že jsem na to moc stará. Je to má pracovní náplň. Je to inspirativní, pozitivní, dává mi to sílu do života. A mezi mládeží rozhodně nestárnu!

Je něco, co bys na oddělení mládeže chtěla prosadit nebo změnit?
Nějaké plány mám. Při práci v zahraničí jsem si osvojila jedno přísloví – „cestování mládež formuje“. Ráda bych proto naší mládeži nabídla možnost jet do zahraničí nebo se setkat s lidmi ze zahraničí u nás. Mně samotné to dalo hodně. Druhá věc je, že vnímám, jak mladí lidé v církvi vyjadřují potřebu a touhu po vzdělání, a to v duchovní i praktické oblasti, takže s oddělením výchovy a vzdělávání bych chtěla nějaký projekt s tímto záměrem vymyslet.

Můžeš přiblížit, co jsi dělala před nástupem na oddělení mládeže?
Posledních deset let jsem pracovala v oboru humanitární pomoci a rozvojové spolupráce. Koordinovala jsem zahraniční projekty. Jezdila jsem po místech, kde se ty projekty konaly, takže jsem třeba dva roky žila v Mali, chvíli na Madagaskaru, v Etiopii nebo na Filipínách. Projekty jsme vymýšleli s místními lidmi, sháněli peníze a starali se, aby se projekt odvíjel tak, jak má. V oddělení mládeže to vlastně funguje docela podobně. Každá ta akce je taky takový malý projekt, na který je potřeba sehnat peníze a opečovávat jej.

Chtěla jsi už od malička jezdit do Afriky nebo do Asie a pomáhat tam lidem, nebo byla tvoje cesta složitější?
S rodinou jsme hodně cestovali a někdy v šestnácti letech jsem si uvědomila, že je prima umět jazyky, někam se podívat, bavit se tam s místními lidmi. Takže jsem začala čím dál víc studovat jazyky, dnes mluvím plynule francouzsky, anglicky a německy a učím se španělsky. Cestování je pro mě taková droga. Má cesta vedla přes Německo, Holandsko a Francii, odkud je to už jen kousek do Maroka, takže bariéry padaly a najednou bylo strašně jednoduché tam jet. Vždycky jsem ráda spojovala cestování s prací pro druhé. Do sociální oblasti jsem mířila od mládí, kdy se mi příčilo moje studium na obchodní akademii. Toužila jsem tenkrát po tom najít v té ekonomice větší spravedlnost pro všechny – proto jsem se potom začala zabývat těmi humanitárními projekty. Když se na to podívám zpátky, tak mi to celé dnes vlastně připadá jako jasná cesta.

Jak jsi snášela, když jsi několik let žila v cizině?
Odloučení od rodiny a kamarádů je cena, kterou za to člověk platí. Kamarádi mě třeba zvali na svatbu a já byla daleko. Některé věci jsem sice stihla, ale všechno nešlo.

Kdyby ses za těmi roky otočila, měnila bys na nich něco?
To je dobrá otázka. Hodně těžké bylo pořád se adaptovat na nějaké nové prostředí, na novou zemi. Ale neměnila bych. Dalo mi to spoustu zajímavých životních zkušeností.

A na oddělení mládeže už se tedy usazuješ?
Práce mě baví, nicméně zatím to jako usazování nevnímám. Ale předvídat je těžké.

Ptala se Jana Vondrová

Kdo je Jana Škubalová:
– Narodila se v roce 1981 v Hořicích v Podkrkonoší, je členkou sboru v Zábřehu, kde vyrůstala.
– Vystudovala management rozvojové a humanitární pomoci na univerzitě v Bordeaux ve Francii.
– Jako koordinátorka projektů strávila dva roky v západoafrickém Mali, několik měsíců žila na Madagaskaru, v Etiopii a na Filipínách.
– Pracovala ve Středisku humanitární a rozvojové spolupráce Diakonie Českobratrské církve evangelické a v organizaci ADRA.
– Od května 2015 je vedoucí oddělení mládeže v Ústřední církevní kanceláři Českobratrské církve evangelické.