(ČB 7-8/2015) K soužití muslimů a křesťanů: Hřích je záležitostí srdce, zákonem jej nevymýtíš. 
Znepokojuje mne v posledním čase, jak hladce vstoupil do veřejné debaty termín „islamofobie“ a s jakou rutinou je užíván. Fobie je psychiatrický termín pro zcela nepodložený, panický strach, kterého by se nemocný většinou rád zbavil a často sám vyhledá pomoc lékařů; terapie může být podporována léky. Od které chvíle se představa, že různé filosofie, ideologie a náboženství mají často nevyhnutelné společenské důsledky, stala duševní nemocí? Ať je náš úmysl sebelepší, nikdy bychom neměli nabýt dojmu, že je natolik správný, že odporovat mu může jen blázen. Své názorové odpůrce nálepkoval jako duševně nemocné naposledy v 60.–80. letech Sovětský svaz. Mám dojem, že i v dnešním čase je užívání termínu „fobie“ prostě způsobem, jak někoho společensky vyřídit a jeho názory se nemuset zabývat.

Nebezpečná horlivost mnohých obhájců islámu vychází z jistě dobře míněné snahy ochránit konkrétního člověka, konkrétního muslima. Ovšem už Písmo odlišuje kladný vztah k člověku na jedné straně a rozhodné odmítnutí jeho víry na druhé. Josef zachraňuje Egypt, egyptská víra je však to, od čeho je třeba Izrael ochránit. S Nabukadnesarem se dá mluvit, nejde ale žít v jeho říši. Pochybné je i srovnávání „radikálních“ a „umírněných“. Babylon byl v nakládání s lidmi daleko mírnější než Asýrie, ale pořád to byl – Babylon. Československý komunismus byl ve své době méně brutální než čínský – ale pořád to byl komunismus. Systém, který jde na čas zmírnit, nikoliv trvale reformovat.

Téměř jako dogma zaznívá v debatách o islámu připomínka, že islámský svět nám zachoval mnohá díla antiky. Ano, islámský svět zažil mezi 9. a 12. stoletím dobu uvolnění, kdy (znovu) rozkvetla věda a filosofie. Skoro se však nezmiňuje, že se tehdy pracovalo velkou měrou s díly, která zachovali a přeložili podrobení nestoriánští křesťané. A nebýt muslimské anexe většiny vyspělého křesťanského světa v 7. stol., z něhož zůstala zachována jen jeho více méně barbarská část, mohlo vyspělé středomoří na Evropu působit plynuleji. Křesťanská Evropa se k antickým intelektuálním pokladům dostává příznačně při svém násilném pokusu znovu otevřít cestu do Orientu – křížovými výpravami. Obě civilizace získaly antickou vzdělanost stejně, jako válečnou kořist. Muslimský svět jen o něco dříve. Na rozdíl od světa křesťanského však na ni nedokázal navázat trvale.

U islámu je právě návaznost největší problém. A sice návaznost na starý problém hříšné lidské přirozenosti: „My kážeme Krista ukřižovaného.“ (1 Kor 1, 23) Pro židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství – podle islámu však Kristus vůbec ukřižován nebyl. Islámské uvažování nesnese samu tragiku ukřižování, ke které se jinak nějak staví pohan i žid.

Pohanská kultura ve svých nejlepších vrcholech končí v pravdivém náhledu tragiky života (Gilgameš, antická tragédie, romantičtí básníci). A lze jí ukazovat na Spasitele. Židé rozeznávají svou hříšnost ze Zákona; Spasitele sice nepoznali, ale čekají na něho. V islámu však hřích nikdy není stavem přirozenosti člověka, vždy jen jeho činem. A to je kořen problému. Podobně jako v komunismu je člověk produktem svého prostředí. Změní se prostředí – změní se i člověk.

Židé novorozence obřežou a až pak je žid, křesťané pokřtí a až pak je křesťan; dokonce i pohan hledá jakési očištění, „detox“ svého nitra. Ale v islámu se každý rodí muslimem – a jen prostředí ho, mimo „Dům islámu“, kazí. Pokušení není něco, na co aktivně odpovídá srdce. Není důvod „vyrvat své oko a hodit za sebe“. (Mt 5,29) Stačí odstranit pohoršení, na které se oko dívá.

Slyšeli jste jistě některou ze senzačních zpráv o odstranění jesliček z veřejného prostoru v Belgii nebo o britských školkách, které z ohledu na muslimy odstranily plyšová prasátka. Tyto ústupky nereagují na těch pár samopalníků v kuklách, ale na slušné prosby umírněné většinové muslimské komunity. Problém je v tom, že takové požadavky muslimové vůbec vznášejí. Že si nedovedou představit, že by jim veřejný prostor nepatřil, že některé prvky naší kultury berou jako osobní urážku; byť na ní reagují zdvořile a nenásilně.

Za mého ročního studentského pobytu v Británii, vždy když někdo přivedl muslimského známého, byli všichni velmi opatrní. Tentokrát se nešlo do hospody, nemluvilo se o náboženství – protože muslimy bylo velmi snadné urazit. Ne ze strachu, ale ze slušnosti to nikdo nechtěl. Zábava tím ovšem vždy vázla. Jaksi, s muslimy jde jednat „oficiálně“: Lze jim zajistit stejná práva, stejnou práci a ubytování. To může stát zařídit. Ale nikdy nezařídí, tak říkajíc, aby se někdo upřímně smál jejich vtipům. To nevadilo jejich dědům – alžírským Harkiům, kterým pro loajalitu k Francouzům hrozila v nezávislém Alžírsku smrt. Muslimům, kteří do Británie uprchli z konflikty zmítaného Pákistánu. Ale jejich dětem už to vadí – a právě ten pocit „neberou mě“ se zdá být hlavním zdrojem jejich radikalizace. Ovšem s dětmi, které musí každou hru řídit, si prostě nikdo hrát nechce.

Závěrem: Obavy nad islámem jako myšlenkou nejsou vlastně strachem z neznámého, xenofobií. Ignorování kříže Kristova bychom našli i v křesťanském doketismu či v dnešní letniční teologii prosperity – se stejně tísnivými důsledky. Opomenutí, že zdrojem hříchu není pokušení, ale rozhodnutí srdce, bychom našli u třeba u Křesťanského abstinenčního svazu žen (WCTU) a v děsicvých následcích jím prosazené americké prohibice apod. Pokud nás historie vlastních výstřelků trpce naučila, že hřích je v srdci a nejde jej zákonem vymýtit, není obava z náboženství, které je na právě opačné myšlence založeno, nijak nepodložena.

Tomáš Pavelka