(ČB 6/2015) To téma nosím v hlavě už půl roku. Na začátku byla otázka – jak propojit nedělní školu s bohoslužbami? (Musím totiž napsat článek do Katechetické přípravky.) Na papíře začal vznikat dlouhý seznam – kde se co praktikuje, co se daří, další věci mě napadaly při procházení bohoslužeb nebo dalších materiálů. Během toho času ale téma měnilo směr a nutilo mě tázat se trochu jinak, možná zásadněji. Jak vnímáme děti v bohoslužbách? Co je tam vlastně cílem jejich účasti? Je dobré, aby byly vždy v nedělní škole, případně aby měly v bohoslužbách svůj ohraničený prostor? (Schválně neodpovídám na tyto otázky přímo, nechávám je i vašemu přemýšlení.)
Ujasnila jsem si pro sebe několik zásadních věcí, o které se s vámi chci podělit.
Bohoslužby jsou centrem života sboru. Setkání s Bohem. Chvílí, při níž se sejdou všechny věkové kategorie. Vyřadit vědomě či nevědomě nějakou skupinu jen kvůli věku je nepřijatelné. Teologicky (Ježíš nikoho nevylučuje) i prakticky (zas takové množství nás do sborů nechodí).
Děti na bohoslužbách nejsou objektem našeho snažení („připravíme program pro děti“). Nejsou na druhém břehu. Jsme na stejné lodi, nikdo není divák. Chceme slavit společně bohoslužbu. S DĚTMI, mládeží, s dospělými. Tento úhel pohledu považuji za zvlášť významný, je třeba si jej připomínat. Brát děti jako ty, kteří sami chtějí a mohou přicházet před tvář Boží, svým specifickým způsobem, se svými schopnostmi a pohledem. Nepotřebují náš „překlad“, naše předporozumění, potřebují, abychom je brali vážně s jejich potřebami.
Potřeba smysluplnosti
Jednou ze základních potřeb je potřeba smysluplnosti. Pokud se dítě v kostele nudí (a že se nudí!), není potřeba ho pobavit (farář nemusí dělat šaška), ale pomoci mu v tom, aby vnímalo smysl jednotlivých součástí bohoslužby, i jejího celku. Nemusí se tak dít jen vysvětlováním, ale také přizpůsobením dětskému vnímání. Je podstatné, že smysluplnost musí dítě vnímat právě teď – nelze říct „jednou to pochopíš“. Je však zřejmé, že do některých poloh bohoslužby dítě teprve doroste, až později uvidí její mnohovrstevnatost, nebo už teď pochopí, že např. kázání je tu většinou pro rodiče.
Malé cvičení 1: Zkuste otázku po smysluplnosti upřímně položit sobě! Jsou pro vás bohoslužby se všemi svými částmi smysluplné, nebo některé přecházíte s tím, že doufáte, že jsou smysluplné alespoň pro ostatní? Vzpomeňte si na své dětství – co vám dávalo v bohoslužbách smysl? Proč jste začali do kostela chodit o své vůli? Dívejte se na děti při bohoslužbách – co vidíte? Jestliže děti na část bohoslužeb zůstávají, jak zohledňuje právě tato část jejich potřeby, jak jim můžeme pomoci vnímat její smysl?
Potřeba podílet se
Další potřebou je potřeba participace. Mnoho věcí začne dávat smysl právě tehdy, když se na nich mohu nějak podílet, když do nich proniknu. V bohoslužbách by měli všichni zřetelně vnímat – jsem tu důležitý, mám tu své místo. Potřebují mě. Nemám jen vyhrazenou lavici pro nedělní školu, ale mohu přinést i něco ze sebe.
Malé cvičení 2: Cítíte se v bohoslužbách osobně angažováni, podílíte se na ní, připadáte si tu důležití? Co se má změnit, abyste si důležití připadali? Prožíváte (jak) společenství s druhými? Které z vašich smyslů a schopností jsou při bohoslužbách k užitku? Dívejte se také na děti a jejich očima – co se od nich při bohoslužbách vyžaduje, co potřebují a chtějí ony samy, co jsou schopny zvládnout? Projděte kostel a dívejte se na něj očima, jako by vám bylo pět – co vás omezuje? Projděte bohoslužbu a u každé části zkuste vymyslet, jak by se mohly děti zapojit – fantazii neklaďte žádné meze.
V téhle chvíli máte možná hlavu nebo poznámkový blok plný různých nápadů či otázek. Schválně jsem otázky směřovala i na dospělé. Jestliže totiž začneme promýšlet bohoslužby z hlediska potřeb dětí, je pravděpodobné, že se dostane i na naše – někdy neuspokojené – potřeby. Možná vám vyvstala i nějaká otázka po obsahu – „proč vlastně děláme…?“ K hledání odpovědi vás chci povzbudit. Abychom mohli jednotlivé části bohoslužeb zpřístupnit dětem (mládeži, dospělým), potřebujeme znát jejich obsah a význam. Musíme jej chápat vnitřně, do hloubky, abychom nekopírovali jen metody jiných či neklouzali po líbivém povrchu. Základní obsah zůstává (setkání s Bohem), forma se však mění tak, aby vyhovovala konkrétnímu shromážděnému společenství.
Katolíci, jejichž bohoslužba je ve srovnání s evangelickou více svázána, v Německu napsali do svých materiálů o bohoslužbách s dětmi: „Bohoslužba je dobově podmíněna, nelze ji vidět bez společenského rámce… je třeba čas od času přezkoumat koncepty vytváření bohoslužeb… Co bylo před pár lety správně, dnes už být správně nemusí.“ Myslím, že to platí i pro české evangelíky a jejich děti. Všeho zkuste, co dobré jest, toho se držte!
PS. Abyste nezůstali ochuzeni o ten seznam, mám tu další náměty k přemýšlení, pomocí kterého si vytvoříte svůj:
- Je bohoslužba zakusitelná všemi smysly?
- Kde využijeme v bohoslužbách pohyb, dětem tolik vlastní?
- Smí děti v bohoslužbách mluvit?
- Děti mají rády opakování – mají k tomu v naší bohoslužbě možnost?
- Je dětem jasná struktura bohoslužby?
- Bohoslužba jako dialog (Bůh a jeho lid) – jak se to projevuje?
- Jak by mohly děti sloužit celému shromáždění?
- Zpěv a jeho doprovod – je dětem přiměřený?
- Slavíme, nebo přežíváme?
Jak dáme dětem najevo, že jsou rovnocennou součástí našeho shromáždění? Jestliže chceme nějakou změnu, jak o ní budeme mluvit s ostatními členy sboru? Jak vážně vyslechnout jejich názory i nadchnout je pro společné slavení s dětmi?
Marta Sedláčková