(ČB 5/2015) Najít odborníka na anděly není jednoduché. Tradiční teologové vás odbudou definicí o duchovních bytostech prostředkujících mezi Bohem a člověkem, ti liberálnější připustí, že Božím poslem může být v zásadě kdokoli. Současná duchovní literatura, plná detailních informací o andělských poselstvích a působivých obrázků, spíš odrazuje. Co můžeme o andělech vůbec říci? O rozhovor jsem poprosil docenta Ivana Štampacha (1946), který je původně teolog, ale v současné době se specializuje na nové náboženské proudy. A hlavně: nebojí se o andělech mluvit.
Pane docente, před patnácti lety jste v jednom článku konstatoval, že teologie na anděly zapomněla nebo je z nich přinejmenším rozpačitá. Změnilo se to od té doby?
Na rozdíl od doby před patnácti lety již dnes nejsem teologem. V roce 1996 jsem přestal učit na teologické fakultě, dnes neučím žádný teologický předmět na žádné škole. Pro nikoho nejsem zřejmě dostatečně pravověrný. Proto také nesleduji aktuální teologickou literaturu. Příručky systematické teologie z posledních dvou desetiletí, které jsem měl v rukou a které jsem okrajově a výběrově pročítal, toto téma vynechávají (např. tzv. Holandský katechismus) nebo k němu přistupují velmi opatrně a téma minimalizují. K tématu andělů se spíš dostávám přes literaturu názorovou, esejistickou, pohybující se na okraji křesťanského spektra nebo možná už za tímto okrajem. Příkladem může být kniha bývalého katolického teologa, dnes episkopálního kněze v USA, i když spíše mimo hranice jednotlivých vyznání, Matthewa Foxe a fyzika blízkého spiritualitě Nového věku Rupperta Sheldrakea Fyzika andělů (Praha: Elfa, 2006). Název možná zní šíleně, ale jsou to pečlivé interpretace zkušeností mystiků a prostých lidí a úvahy o andělech jako činitelích přírodního dění. Podtitul zní: Dialogy o nadlidských sférách a kosmických inteligencích.
Jakou roli podle vás hrají andělé ve zbožnosti běžných křesťanů? Potřebují je ještě ke své víře?
Domnívám se, že dnešní církevní křesťané anděly nepotřebují. Znal jsem pozoruhodného římskokatolického kněze, který mi říkal, že to první, co dětem při náboženské výuce o andělech říká, je že nemají křídla. Myslím, že začít od negace je nešťastné. Zakládáme svou víru na tom, čemu nevěříme. To si všichni zapamatují. Čemu věříme, to už tak důležité není. A jsme zcela odcizeni imaginaci, která oživuje ducha. I naše duše totiž potřebuje křídla, aby se rozepjala a vznášela se. Impulzem může být bohatá biblická obrazivost, jazyk Bible, který je jazykem smysluplných příběhů, ve kterých nejde o pouhé referování o faktech. Jen tak najdeme podněty a inspiraci i pro všednost. Nevím, potřebují-li křesťané anděly k víře. Nevím totiž, jak to s jejich vírou je. Znám příliš mnoho církevních křesťanů, pro které tématem víry je církev, případně „naše spolčo“, ale Bůh je celkem nepodstatný. Žijeme prostě v etapě, kdy se člověk od Boha emancipuje a své životní postoje na něm nestaví. Andělé by mohli být potřební při novém pohledu na božskou skutečnost. Dnes je závažnou potíží Bůh jako suverénní autorita, jako držitel moci, jako absolutistický, ne-li totalitní Vládce kosmu. Proto se někteří nesměle a někteří odvážně ohlížejí po pluralitě božského. Někteří znovu oceňují, že Bůh ve Starém Zákoně je především Elohim, což je zjevně množné číslo. Pojí se k němu sloveso v jednotném čísle a biblisté se pokouší to přetlumočit např. jako „vše božské“. Možná se to svým způsobem pokouší přetlumočit do řečtiny Nového zákona autor listu Koloským, když na dvou místech mluví o Plérómatu, Plnosti. Jednou pouze o Plnosti a jednou Plnosti božství. I když vděčně přijmeme Jediného jako Moc stojící na straně naší svobody proti mocnostem tohoto světa, které na nás vznášejí božský nárok, přece jen nebesa „zabydlená“, božství jako děj, jako božská hra nás osvobozují od falešného totálního monoteismu.
Evangelický křesťan sice nemůže popřít jasné biblické svědectví o andělech, ale zároveň se obává, aby se z nich nestali Boží konkurenti – když ne v teologii, tak alespoň v lidských srdcích. Je toto nebezpečí oprávněné?
Bůh, který se bojí konkurentů, je Bůh slabý. Takový Bůh potřebuje rozehrávat mohutné instrumentarium mocenských nátlakových prostředků, aby si nás podmanil. Potřebuje sesílat hromy a blesky. V První Královské (19,11–12) však mimo jiné čteme: „…Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný…“ Na mnoha místech Bible se Bůh této konkurence nebojí. Víme přece, že ve Starém zákoně je s anděly zaměnitelný. Například tři muže, kteří navštívili Abraháma, rabínské i křesťanské výklady chápou jako anděly. Vyjadřuje to i pravoslavná kompozice ikony Trojice, zejména ve slavném Rubljovově zpodobení. Text říká: „I ukázal se Hospodin Abrahamovi při božišti Mamre, když seděl za denního horka ve dveřích stanu. Rozhlédl se a spatřil: Hle, naproti němu stojí tři muži. Jakmile je spatřil, vyběhl jim ze dveří stanu vstříc, sklonil se k zemi a řekl: ,Panovníku, jestliže jsem u tebe nalezl milost, nepomíjej svého služebníka. Dám přinést trochu vody, umyjte si nohy…‘“ (Gn 18,1–4) Toto střídání pokračuje v celém příběhu. Podobné je to ve sloupech, které doprovázely lid putující sinajskou pouští. V Ex 13,21 jde před Izraelci v sloupu Hospodin, o několik veršů dál (14,19) je to Hospodinův posel. Hospodin zástupů není jen mohutný božský vojevůdce. Je to jediný, který jedná a působí skrze mnohost. Bůh a jeho dvůr, jeho synové, jeho zástupy, to může být přívětivější obraz „zalidněných nebes“. K jejich obrazu jsme stvořeni (srv. Gn 1,26). Je možné, že nevzbuzuje strach, ale prostor pro něj v srdci je.
Představa andělů se objevuje také v židovství a islámu. Jaké je jejich místo v těchto tradicích?
V islámu je víra ohledně andělů pokládána za součást základů víry. Anděl (melech) je poslem Boha. Melech Džibríl, tedy asi biblický (arch)anděl Gabriel, byl pro Muhammada prostředníkem zjevení, božské Knihy, jejímž je Korán pozemským promítnutím. Přinutil Muhammada vzít zjevení vážně. Protějškem melecha je šajtán, tedy biblický satan. Je zván též iblís, což je poarabštěné řecké slovo diabolos, rozdělovač, ďábel. Je zajímavé, co svrhlo někdejšího náčelníka andělů z nebes. Bůh mu přikázal, aby padl na tvář před stvořeným člověkem, a on to odmítl – takové primitivní hmotné masité bytosti se on, vysoká duchovní bytost, klanět nemohl. Přitom ale podle Božího plánu právě člověk je zodpovědný, důstojný a úctyhodný zástupce Boha v tvorstvu. V hebrejské bibli jsou andělé označováni mimo jiné jako synové Boží, i satan k nim patří a je v raném biblickém judaismu součástí Božího nebeského dvora. Jeho úkolem je zkoušet (jako u Jóba) věrnost lidí. Později, po osvobození z babylonského zajetí díky zásahu Peršanů, pronikají do židovské tradice perské, zoroastrijské vlivy a formují se dva světy: světlí andělé a temní ďáblové. V pozdějších textech, se kterými pracuje židovská mystická praxe zvaná kabala, se obojím andělům dávají jména kombinací hlásek hebrejského písma. Již dříve zmíněný motiv, totiž že anděl je v hebrejské Bibli zaměnitelný s Bohem, se v pozdějším judaismu nerozvíjí.
Andělé jsou populárním tématem současné náboženské či obecně spirituální scény. Co přinášejí současnému člověku? Když si prohlížím internetové stránky různých vyznavačů andělů, nemohu se zbavit dojmu, že se často jedná o formu úniku do jakéhosi krásnějšího, harmonického světa.
Pro některé naše současníky je „zalidněné nebe“ způsobem odpovědi na legitimní otázku božské jedinosti a mnohosti. Někteří se domnívají, že jsou s anděly v kontaktu. Irská autorka Lorna Byrne má, jak se v Irsku sluší, římskokatolické zázemí. Andělé, kteří ji navštěvují a se kterými mluví, ji vedou k překvapivě zdravému a otevřenému náboženskému životu. Možná to neodpovídá zavedeným dogmatům, ale andělské imaginace ji vedou k silným občanským postojům, k toleranci, pochopení např. pro různé alternativní a menšinové životní styly. U autorů četných andělských bestsellerů působí tyto bytosti nepřesvědčivě. Když se v Bibli někomu zjeví anděl, člověk padá v bázni k zemi. První slovo anděla zní: „Vstaň!“ Andělé populárních knížek jsou miloučcí, růžovoučtí, snadno se s nimi konverzuje. Stačí rozestavit na stole nebo na poličce rituální symboly a říci pár slov a kontakt je navázán. Takoví andělé někdy říkají banality. Populární pohrávání s nimi může být způsobem úniku. Může to být opium lidu (nebo jednotlivců). Ale tak může samozřejmě působit i náboženství Jediného Boha bez andělů nebo s anděly na pokraji zájmu. Do značné míry platí: jaký člověk, takový jeho Bůh. Člověk do nadzemských sfér promítá své nejlepší vlastnosti a vybavuje jimi boha, kterého si vytváří ke svému obrazu.
Příkladem takové projekce je také současná víra v mimozemšťany, kteří jsou obvykle popisováni jako vylepšená podoba lidstva. Zároveň ale plní podobnou funkci jako kdysi andělé: zasahují do lidských dějin, předávají důležitá sdělení o nadzemském světě, dokonce řídí evoluci. Jak hodnotíte tento pozoruhodný fenomén?
Přesvědčení o tom, že jsou bytosti podobné lidem na jiných planetách a že bude možné překonat obrovské vzdálenosti (hvězda nejbližší Slunci je vzdálena necelých 40 bilionů kilometrů), to je oblíbené téma. Jen bych váhal o tom mluvit jako o „víře v mimozemšťany“. Věřit o mimozemšťanech, že existují a že bude možný kontakt s nimi, to by bylo něco jiného než „věřit v mimozemšťany“, stejně jako náboženské přesvědčení, které počítá s nějakým bohem, ještě není vírou v Boha. Domnívám se, že víra v Boha v biblickém smyslu je důvěra Bohu, spolehnutí na něj, oddanost Bohu. Věřit v tomto smyslu v mimozemšťany by podle mého přesvědčení bylo lehkověrné. Osobně spíše předpokládám lidský život jen na Zemi, ale i kdyby mimozemšťané byli někde v dosahu, co by nás nutilo předpokládat, že nám chtějí pomáhat? Co když by měli spíše plán naši planetu kolonizovat a nás zotročit nebo vyhubit? Tam, kde chybí víra v Boha v původním smyslu toho slova, nastupují náhražky. Hledá se něco nebo někdo, kdo božskou roli převezme. Tradičně pojatý Bůh se lidem jeví jako nevěrohodný vzhledem k těm, kteří ho hlásají a víru v něj vyžadují. Někdo hledá řešení v jiných náboženstvích. Místo absolutistického vševládce objevují např. Tao, o němž klasická kniha čínské tradice Tao te ťing mimo jiné (v 25. kapitole) říká, že je svrchované a dovršené, ale též mlžné a beztvaré. Starý mudrc, legendární autor textu říká: Jeho jméno neznám. Jiní spatřují alternativu v buddhovské přirozenosti, ve skrytém probuzeném charakteru všech lidí a všech věcí. Někteří se však možná zaměří na mimozemšťany. Jedna jejich podoba jsou vesmírní lidé světla v čele s Aštarem Šeranem. Tito mimozemšťané bydlící na neviditelných kosmických lodích parkujících v okolí země jsou prý bohy, posly bohů a proroky všech náboženství.
Zmiňoval jste osobní zkušenosti lidí s anděly. V poslední době se mi několik lidí svěřilo, že se s andělem setkali, a já nemám důvod jim nevěřit. Zároveň se domnívám, že přílišné zaujetí anděly může v některých případech ohrozit duševní zdraví, případně se pak člověk snadno stane obětí těch, kdo na tomto zájmu chtějí vydělat (mám na mysli například tzv. andělskou terapii). Mohou být andělé také nebezpeční?
Duševní zdraví nemusí být totéž jako zdraví duše. Potkávám lidi, kteří nemají žádné psychiatrické příznaky, ale přitom mají srdce kamenné, ne z masa. Milejší jsou mi ti, o kterých je řeč v 1K 3,18–20: „Ať nikdo sám sebe neklame. Domnívá-li se někdo z vás, že je v tomto světě moudrý, ať se stane bláznem, aby se stal opravdu moudrým. Moudrost tohoto věku je bláznovstvím před Bohem, neboť je psáno: ‚Nachytá moudré na jejich vychytralost;‘ a jinde: ‚Hospodin zná úmysly moudrých a ví, že jsou marné.‘“ Komerční náboženství s anděly nebo bez andělů, to je neštěstí. Před pár lety nám lili do hlav fráze, že „zdraví je zboží jako každé jiné“. Podobně mluvili o vzdělání. Proč by tedy nemohlo být zbožím náboženství? Jsme toho svědky na každém kroku. Snad se dočkáme překonání tržního fundamentalismu a snad se ukáže, že milost, i když je drahá, je dána zadarmo.
Ptal se Ondřej Kolář; obraz Petra Fischerové „To nejcennější“