(ČB 4/2015) Kolikrát se nám stane, že nahlas protestujeme: „Nevim, o čem mluvíš.“ Obraty „vůbec ti nerozumim“ nebo „netuším, kam míříš“ jsou běžnou součástí našeho vyjadřovacího arzenálu. A když se začteme do nějaké populárně psychologické příručky nebo publikace zaměřené na partnerské vztahy, jen se to v ní hemží komunikací, předkládáním emocí na prostřený stůl rozhovoru, rozříkáváním nedořečeného a osvětlováním nevysvětleného. Málo už se ale zdůrazňuje, že většina slov má jen takový význam, jaký jsme se jim naučili přikládat.

Poznat význam je ta nejtěžší disciplína
Slova sama o sobě jsou ve své podstatě jen náhodný shluk hlásek (málokterá odrážejí vnější realitu – i kokokodák je jen její vzdálenou nápodobou). Jak těžké je poznat, jaký význam nesou, se ukazuje na takzvaném strojovém překladu. Možná jste občas zkusili pomoci si tak třeba u cizojazyčné webové stránky (např. aplikací zvanou Google Translate). Leccos automat převede, jakmile ale standardní, normalizovanými větami tvořený text prošpikujete nějakým tím nevšednějším výrazem či složitější konstrukcí, je nahraný. Stejně tak je mašina v koncích, když je nějaký na první pohled srozumitelný text zamýšlen jinak, třeba ironicky, nebo když výsledný význam získává až díky doprovodnému obrázku či hudbě…

A nadto, běžná slova mají většinou významů víc – dokonce platí, že o čím frekventovanější slovo se jedná, tím vyšší hustotou různých významů je nadáno. A taky si všimněte, že nejčastěji se vyskytující slova jsou většinou hodně krátká. (Je to logické: kam bychom totiž přišli, kdybychom se namísto jednoslabičného být/bejt museli zdržovat třeba čtyřslabičným existovat? Nebo proč by se ze spojky protože nemělo v běžné promluvě stávat jakési pže?) Tahle tendence naznačuje ještě jednu věc: kromě toho, že se význam v řeči ustaluje používáním, má na jeho konkrétní realizaci velký vliv i snaha o co nejmenší úsilí.

Jak si to usnadňujeme
Jako mluvčí samozřejmě chceme, aby nám ten, komu je naše řeč určena, porozuměl. Pokud ale vyhodnotíme, že stačí utrousit „brou“ a děti nebo manžel pochopí, že jim upřímně přejeme dobrou noc, nebudeme mít důvod namáhat se vyslovováním celého spojení. (Lenost – nebo, chcete-li, efektivita – je zkrátka motorem vývoje i v jazyce.) Problémy samozřejmě nastávají v případě, když se mluvčí s adresátem nepotkají a to, co jednomu připadá jako dostatečné sdělení, je pro druhého nejasné a optá se, jak bylo naznačeno v úvodu: „Co tim jako prosimtě myslíš?“ Většinou ale nutnou míru podrobnosti odhadneme a příjemce zamýšlený význam taky nějak trefí.

Čím to, že pochopíme ten správný?
Při rozlišování významů nejvíc napomáhá kontext. Výše uvedené brou bude dávat smysl večer, nad rozestlanou postelí, při čištění zubů a podobně. Nebo jiný příklad: duše. Může být zmíněna v sousedství kola a pumpičky a jde tudíž o zásadní součást jízdního kola nebo se třeba nachází v ustáleném spojení „mluvíš mi z duše“, tedy ve významu mluvíš v souladu s mým přesvědčením; naopak řekneme-li o někom, že to je dobrá duše, jde zkrátka o dobrého člověka. Až díky konkrétnímu užití v určitých souvislostech tak vyvstává, k čemu přesně onen řetězec písmen d-u-š-e skutečně odkazuje.

Vytrácí se z jazyka duše?
Taky samozřejmě hraje značnou roli, jak často se duše v tom či onom významu používá. Může se nám kupříkladu zdát, že postupně mizí původní užití abstraktní, odkazující k nepostihnutelné entitě tvořící jádro lidské bytosti, a nastupuje užití nové, zhmotněné třeba v adjektivu duševní vlastnictví. Jak přitom může duše něco vlastnit? A je to opravdu tak, jak se nám to subjektivně jeví?

Abychom jen tak nehypotetizovali, můžeme se podívat na skutečné užití. V posledních dvaceti letech totiž pro češtinu vzniká obrovský jazykový korpus – soubor nejrůznějších textů a promluv, a to i z daleké minulosti, a každý máme možnost jej zdarma užívat (naleznete jej na www.korpus.cz). Zkoumání historických podob jazyka a dnešního úzu nám pak snadno umožňuje nástroj SyD. Ono výše zmíněné porovnání podstatného jména duše a přídavného jména duševní naleznete přímo na tomto odkazu: http://syd.korpus.cz/ufFOzwz1.dia. Sami se můžete přesvědčit o tom, že poměrné zastoupení slova duše je dnes v psaných textech doopravdy výrazně nižší než ještě na počátku 20. století, a taky o tom, že adjektivum duševní se začalo významněji užívat až v 19. století, přičemž nad duší převládlo až v devadesátých letech století dvacátého.

A co konkrétní významy se substantivem duše spojené? Ukazuje se, že se dnes vyskytuje především v pevných spojeních typu „je sportovec, ekolog, sociální demokrat tělem i duší“ anebo v příslovečných určeních typu „myslet si něco v skrytu, hloubi, koutku duše“. (K těmto výsledkům se opět můžete dostat i sami, nejsnáze přes www.syd.korpus.cz, s využitím nástroje Kolokace – vřele doporučuju!)

Řeč je společenská smlouva
Co dalšího pro nás však vyplývá z toho, že význam slov není jednou provždy daný, ale je to jakási dohoda, běžný úzus stále znovu vytvářený mezi těmi, kdo je používají? Jaký dopad má to, že se jazyk – nejen slova, ale i různé syntaktické konstrukce nebo i koncovky – proměňuje v čase? (A to leckdy dost brutálně.)

Krom důsledků, které jsou nasnadě, tedy že se vzdalujeme starším textům, že si vytváříme nová pojmenování pro nové skutečnosti, že zkrátka babičky a dědečkové nehovoří stejně jako jejich vnoučata, jde o jednu zásadní věc: My všichni spolu jazyk utváříme. Není jen nástrojem, který nám byl svěřen k užívání; spíš je jakýmsi stromem, na podobě jehož nejmladších výhonků a třeba tvaru koruny se podílíme. Zní to abstraktně? Má to ale zcela konkrétní dopady.

Víme, co vlastně říkáme?

O tom, jak jazyk ovlivňuje naše myšlení, už bylo napsáno mnohé. Obzvláštní pozornosti se dostalo užívání jazyka v různých totalitních režimech (připomeňme vedle notorického Orwellova románu 1984 například Deníky Victora Klemperera, které taktéž vyšly i v češtině). Málo se ale mluví o tom, co ze zde řečeného vyplývá: že naopak jazyk sám zásadně ovlivňujeme my mluvčí.

Samozřejmě, spisovatelé, publicisté, písničkáři nebo třeba politici mají o něco větší vliv na probíhající proměny. O tom, co se ujme a co naopak vymizí, ale ve finále nerozhoduje nikdo jiný než my všichni dohromady. A proto je dobré se aspoň občas pozastavit nad tím, co přesně říkáme. A to i když zdánlivě neříkáme vůbec nic, i když se nějakému tématu – jako jednotlivci i jako společnost – vyhýbáme. Slovy i jejich absencí dáváme najevo svůj postoj. Účast, nebo lhostejnost. Ne nadarmo se říká: významně mlčet. Dalším běžným úslovím je ale taky: darmo mluvit. Já bych nám všem přitom přála, abychom nepodléhali pocitu, že komunikace slovy nemá význam. Má. Jen si musíme uvědomovat, jaký přesně.

Olga Richterová

autorka je lingvistka (působí v Ústavu Českého národního korpusu při FF UK), překladatelka a v současnosti také pirátská zastupitelka v Praze 10 za koalici Vlasta. Je členkou sboru ČCE v pražských Vršovicích.