(ČB 4/2015) Dostal jsem otázku, jaké jsou mé první dojmy z práce spirituála na Konzervatoři Evangelické akademie v Olomouci. Ale vždyť vy si to dovedete sami představit: mezi přibližně 130 studenty není ani jeden evangelík. Je to tedy práce misijní? Misie nemůže být účelem, když ti studenti, kteří mě teď musí poslouchat, si to svobodně nezvolili. Je to práce osvětová? Dostal jsem sice „školní výchovný plán“, který říká, co všechno bych měl studenty naučit – ale předávat jim křesťanství především jako vědomosti? To by bylo znuděných obličejů. Doposud jsem byl farářem na sboru – kde kazatel může snad aspoň trochu předpokládat, že ho tam „jeho“ lidé chtějí mít. Ale potřebuje mě někdo z lidí konzervatoře? Sotva. (A ti kdo ještě pamatují několik let starou krizi na KEA, mě pochopí, když řeknu, že ta práce je jako procházet stále ne úplně odminovaným polem.) K této službě mě vyslala církev. Ale vybavila mě ČCE povědomím, že české evangelictví má nějakou formativní sílu na lidi mimocírkevní? Ne. A přesto je pro mě ta práce zajímavou výzvou. Uprostřed církve, která zažívá stálý pokles, já už zkouším, jaké to je a zda to jde, odrážet se od dna.

 Odhaduji, že mezi studenty jsou asi tak z jedné čtvrtiny římští katolíci. Takže někteří z nich jsou mi už teď trochu oporou. Jinak by to vypadalo, že mluvím jazykem a o tématech, která jsou úplně z jiného světa. Snažím se však vztahovat i k jakési obecné duchovní rovině, kterou snad mají všichni lidé. Mají? Co mi k tomu řeknou ti ostatní, nevěřící? Mohou se v zrcadle bohatého biblického svědectví – na čtení Bible mi v této mé službě záleží nejvíce – nějak přejně nahlédnout i nekřesťané? To se budu teprve dovídat. Jak vidíte, prozatím mám více otázek než odpovědí. A tak se mě raději zeptejte ještě po nějakém čase.  

      Aleš Wrana, spirituál