(ČB 4/2015) Restitučně-odlukový zákon platný od 1. ledna 2013 postavil naši církev před zásadní úkol: připravit plán přechodu na samofinancování při postupně se snižujícím státním příspěvku. Klíčovou se stala otázka po budoucím pokrytí kazatelských platů, na které šla dosud drtivá většina tohoto příspěvku (ostatní náklady si hradíme sami již dlouho).

Restituční zákon nám ovšem zároveň „přidělil“ měkký finanční polštář. Namísto fyzicky nevydatelného majetku, a také jako pomoc při přechodu k samofincování byla v rámci vzájemné dohody při přípravě zákona přidělena naší církvi pro roky 2013-2041 tzv. „finanční náhrada“ ve výši 75,5 mil. ročně.

Souhrnný graf (obr. 1) nám napoví, že nám nyní nastává 17 „tučných“ let, kdy budou celkové příspěvky od státu (snižující se státní příspěvek + restituční náhrada) vyšší než dříve, aby pak přišlo 13 chudších let, a aby následně ze strany státu nastala po 30 letech zásadní „nula“.

Dvě hlavní neznámé
Před církví a jejím vedením tak stála a stojí klíčová otázka: Na co užít peníze z dočasně přebývající finanční náhrady? Nikdo nenavrhl utratit je za nějakou podobu dočasného farářského, sborového či církevního „luxusu“. Klíčovými se tak staly dvě hlavní neznámé. Část finančních náhrad je možné a vhodné uložit do Personálního fondu, dlouhodobě je investovat a začít je na farářské platy vybírat až v „chudších“ či „hladových“ letech (označme ji písmenem F jako „faráři“). Podstatnou část dočasného přebytku můžeme určit na aktivity, které až doposud naší církví financovány nebyly, na „diakonické a rozvojové projekty“ (označme ji písmenem P jako „projekty“).

Výborný start diskuse na podzim 2013
Při vědomí historické důležitosti tohoto rozhodování vyvolala synodní rada na podzim 2013 diskusi a anketu ve všech sborech. Sbory a senioráty se měly zamyslet nad základní koncepcí svého života a služby, nad významem práce svých duchovních, nad tím, zda současné církevní struktury odpovídají současné situaci. V souvislosti s tím mohl každý sbor vybrat jeden ze 4 předložených modelů, jak naložit s finanční náhradou. Ve většině sborů a v mnoha seniorátech proběhla nad tímto materiálem (nejen účetním, ale i strategickým a koncepčním!) výborná a živá diskuse.

Rozhodování tak bylo díky synodní radě zahájeno výborně. To platí přes dílčí výhradu, že čtyři sborům předložené modely, mezi kterými se měly rozhodovat, nepředstavovaly rovnoměrný průřez všemi možnostmi, ale svým rozložením „tíhly“ k nižšímu P a vyššímu F (viz obr. 2).

Model E se od všech ostatních lišil tím, že počítal (po  odložení malé části na projekty) s utrácením pouhých úroků z dlouhodobě uložené finanční náhrady

Sešup dolů: Z 33 procent na 25…
Sbory průměrně doporučené P bylo při vyhodnocení ankety propočteno na přibližně 33 procent (pokud by byl model E položen více do středu škály, jak by se slušelo, celkový „názorový průměr“ by se zřejmě pohyboval někde u 37 procent). V tu chvíli však nastal ve vedení církve v rozhodovacím procesu zvláštní zlom. V několika dalších krocích došlo k výraznému snížení procent na projekty, a to na návrh strategické komise i synodní rady a následným schválením synodu. V prvním kroku došlo k „prokádrování“ hlasujících sborů. Sbory, které hlasovaly pro vyšší P, byly prověřeny, jak hospodařily v posledních 10 letech před anketou. Pokud v tomto období požádaly o solidární příspěvek na odvod za svého kazatele, byl jejich postoj označen za potenciálně nerealistický: Chcete posílat peníze na projekty, ale kdo ví, zda budete schopni zaplatit svého faráře?! Tím se hodnota P pro další diskusi snížila na 25 procent.

… a z 25 až na 13 procent…
V druhém kroku bylo rozhodnuto, že konečné procento pro P je potřeba v další diskusi přesněji zacílit. Pro toto přesnější zacílení bylo stanoveno pásmo 15-25 procent, nikoli 20-30 procent, jak by se slušelo podle výsledku předchozího propočtu.

V dalším kroku byl na podzim 2014 na sbory rozeslán dotazník, který kladl stejnou klíčovou otázku jako první anketa: Jaký má být procentní poměr pro P? Tentokrát už byl sborům k hlasování nabídnut pouze výše zmíněný interval 15-25 procent. Ohromný dočasný přebytek financí pak má být podle této druhé ankety použit pro spoření, investování a užití po roce 2043. Dá se očekávat, že sbory na této omezené škále zaměří před letošním jednáním synodu průměrných 17 procent. Další výrazné, ale dobře ukryté snížení prostředků „na projekty“ pak přinášejí další dvě dřívější synodní usnesení: 1. Než definitivní rozhodnutí o poměru P a F vstoupí v platnost, plyne celých 100 procent finanční náhrady (z let 2013–2014, možná i z roku 2015) jen do farářského Personálního fondu. 2. Do prostředků P se rozhodnutím synodu započítá i naše platba Diakonii za její fyzicky nevydaný majetek. Tato platba ovšem není žádným skutečným „příspěvkem“ na projekty, nýbrž naší zcela zásadní morální povinností.

Po odpočtu těchto dalších, na první pohled skrytých procent, tak z finančních náhrad za celých 30 let zřejmě určíme na rozvojové a diakonické projekty možná reálně jen kolem 13 procent.

Proč mě takové snížení mrzí? Kvůli ztrátě dobré vize
Za výše popsaným snižováním příspěvků „na projekty“ nevězí nic jiného, než snaha ulehčit menším a chudším sborům přechod na samofinancování. Proč mě takové snížení prostředků na „projekty“ přesto rozesmutňuje?

 Nejprve proto, že každá organizace potřebuje moudrou a přiměřenou vizi a výzvu. V dřívějších letech jsme jednoznačně počítali s tím, že provoz své církve si po očekávaných restitucích a finanční odluce od státu budeme jako aktivní evangelíci platit výhradně sami: „Chceme proto postupně směřovat k ekonomické nezávislosti církve na státním rozpočtu. Očekáváme, že to přispěje k větší odpovědnosti každého člena církve za věc evangelia. Postupný přechod na nový vztah církev a státu chceme nést jako celá církev společně a solidárně…“  (usnesení synodu z roku 1993).

Sdílím zcela postoje vyjádřený tímto starým synodním usnesením. Je v silách naší církve motivovat své členy napříč naší zemí k vyšším pravidelným příspěvkům a následně je vhodně přerozdělit od větších a bohatších sborů k menším a chudším, které přesto svého faráře potřebují. Posílilo by to naše zdravé evangelické sebevědomí i naše postavení vůči obklopující společnosti. Přineslo by to rovněž průběžnou potřebu diskuse o významu a poslání církve, jejich laiků i farářů. Přehnaně vycpaný finanční „polštář“ pro přechod k samofinancování tyto ozdravné a reformní procesy brzdí.

… kvůli sobeckému opomenutí vlastní Diakonie…
Stanovení nízkého podílu „na projekty“ rovněž výrazným způsobem opomíjí Diakonii jako vlastní „dceru“ naší církve. Z prostředků na P se sice nebudou podporovat jen projekty instituční Diakonie, ona však bude zcela jistě jedním z hlavních příjemců těchto částek. Při ekumenickém „licitování“ o výši finanční náhrady pro církve hrálo důležitou roli nejen to, kolik farností a duchovních má ta či která církev, ale rovněž to, jak rozvinutou má institucionální diakonickou práci. Tehdy se naši vyjednavači k Diakonii hrdě hlásili. Rovněž pokud jde o naturální restituce, hrají bývalé majetky Diakonie v celkovém „balíčku“ významnou roli (přibližně třicetiprocentní). Přesto bude Diakonii z celého balíku finančních náhrad nabídnuto možná jen kolem 6 procent (a z toho budou ještě 2 procenta naší povinnou splátkou za nevydaný majetek!). To by autor tohoto článku považoval vzhledem k velikosti a významu Diakonie, obětavosti jejich pracovníků a kvůli obtížím, které její střediska průběžně prožívají při hledání financí pro své aktivity, za skutečnou ostudu naší církve.

… kvůli potlačení neduchovenské aktivity naší církve…
Dalším průvodním jevem postupného snižování částky „na projekty“ bylo vědomé potlačení diskuse o jejich možné náplni. Nejen v naši Diakonii, ale i mezi našimi sbory dříme nejeden výborný nápad či aktivní skupina, které by se – díky podpoře z finanční náhrady – mohly rozvinout v krásné květy na misijním, vzdělávacím či sociálním poli. Přiměřené by podle autora tohoto článku bylo rozehrát rovnoměrně diskusi o pozitivech i negativech obou hlavních možných „investic“, a podle výsledků hledání cest oběma směry následně „vyladit“ přislušný poměr. Když však synodní rada na podzim 2014 vyzvala (konečně!) ke sběru konkrétních nápadů „na projekty“, neopomněla do průvodního dopisu připsat doušku: „Předkládání konkrétních rozvojových a diakonických projektů na konventech v roce 2014 je podle názoru SR předčasné.“ Jinými slovy: O nápadech, jak využít finanční náhradu mimo náš mzdový systém, budeme připraveni diskutovat až poté, co si jistě a bohatě vycpeme svůj vlastní slamník.

… kvůli přílišnému spolehání na na ekonomy a investory…
Mnoho otázek přináší rovněž ohromné množství finančních prostředků, které budeme zanedlouho při stanovení vysokého procenta pro F jako církev spravovat. Během několika let budeme vlastníky téměř miliardového majetku. Ten bude dalších 10-40 let čekat na našich investičních účtech na své utracení.

 Světová i evropská ekonomika je po velké hospodářské krizi stále nestabilní. Ze dvou stran nyní hrozí Evropě skutečná válka. Skutečně dlužíme svým následovníkům v církvi především ušetřené miliardy na účtech? Nemohou se tyto miliardy velmi snadno ztratit v poryvech hospodářských a válečných bouří? Nebylo by moudřejší předat svým následovníkům méně miliard, ale více aktivity, kreativity a radosti z křesťanské víry, naděje a lásky? Neradí nám to přímo i podobenství o hřivnách, kde je „investiční“ varianta zmíněná až jako „nouzová“? (Matouš 25)

Když potřebujeme spíše vizi než kupecké počty
Před devíti lety, na počátku naší společné cesty v libeňském sboru, klesla po dřívějších hlubokých vnitřních sporech účast na bohoslužbách na historické minimum. Zároveň se výrazně zvýšil věkový průměr účastníků bohoslužeb. Všechny „počtářské“ tabulky tehdy ukazovaly, že naše společenství míří k pomalému zániku. Společně jsme ovšem zkusili prozkoumat nové cesty a vize. Dnes je sbor o polovinu silnější účastí na bohoslužbách (získali jsme především příslušníky mladších generací) a dvakrát tak silný silou finančních příspěvků svých členů. A to navzdory tomu (nebo možná právě proto), že jsme se v přelomovém čase nesoustředili na své vlastní zajištění, nýbrž na klíčovou vizi týkající se misijní, přátelské a diakonické otevřenosti obklopujícímu světu. I své církvi bych ze srdce přál, aby mohla jako celek prožít obdobnou radost z objevování nových cest, na které se k ní se svou pomocí přidá i samotný Pán Bůh. Mám ovšem obavu, že prioritní starost o co nejpohodlnější přeplnění svého vlastního účtu není nejmoudřejším startem při jejich hledání.

Roman Mazur,  farář v Praze 8-Libni a senior Pražského seniorátu