(ČB 4/2015) Milý Teofile,
když nás Hospodin volá a – jak se dočteme u proroka Ozeáše – přitahuje k sobě provázky milování, dělá to proto, že s námi chce navázat vztah. Hospodin, náš Pán Bůh, má o nás osobní zájem. Je to veliké a nepochopitelné, ale je to tak: my, lidští červíčkové, ležíme Stvořiteli světa na srdci. Když nás Hospodin volá a přitahuje, znamená to, že nestojíme na místě, ale kamsi se pohybujeme. Křesťanský život bývá přirovnáván k cestě. Snažíme se jít v Ježíšových stopách a přitom mimo jiné všelijak bloudíme, ztrácíme směr a s pomocí provázků Božího milování jej zase nacházíme. Někdy jsme unaveni a někdy už to sami se sebou skoro vzdáváme, ale Pán Bůh to s námi k našemu štěstí nevzdává nikdy. Dá se tohle vůbec pochopit?
V Bibli nalézáme pro Boha takřka nesčetně obrazů: rek; pastýř; světlo; spása; zachránce; skála; hrad; otec; král; soudce… To abychom si uvědomili, že Bůh je větší než všechna naše slova, než všechny lidské popisy a malůvky. Do jedné představy se nevejde, vždycky má v záloze ještě něco, co nám vyrazí dech. Kdybychom to snad přeslechli, u Ozeáše o sobě říká: „jsem Bůh, a ne člověk, jsem Svatý uprostřed tebe“ (Oz 11,9).
Jenže naše lidská mysl se bez představ neobejde. A i kdyby se bez nich snad někdo z nás nakrásně obešel, je plno nejrůznějších obrazů Boha všude kolem – a bývají nakažlivé. Říká se, že ateisté většinou neodmítají Boha, ale představu, kterou si o něm (možná díky nám křesťanům) vytvořili. A významný katolický teolog 20. století Karl Rahner napsal, že „to, co si mnozí představují pod pojmem Bůh, naštěstí neexistuje“. Kde se ty divné představy, které nám podle všeho poctivý život s Bohem komplikují, berou? Nemohli bychom je prostě nebrat v potaz?
Těžko. Vírou vstupujeme s Bohem do vztahu a stejně jako do každého vztahu si i do tohoto neseme všechny své dosavadní zkušenosti a představy. Pastýř či hrad se ve slovníku či myšlenkách křesťana 21. století běžně nevyskytují, a proto si za ně dosazujeme představy, které jsou naší realitě bližší. Ostatně: může vůbec Bůh, o němž se mluví v tak starožitných pojmech, rozumět našemu světu solárních panelů a internetového bankovnictví? Není to nějaký senior žijící v domově odpočinku, za kterým se čas od času vypravíme, ale o svých svízelích v práci nebo doma mu nevyprávíme? Od krále je zase blízko k autoritě a od hradu k prezidentovi. Od Boha vidoucího je krůček k dohlížiteli a strážci pořádku a od Boha milosrdného a slitovného zase k pánbíčkovi, kterého si snadno omotáme kolem prstu. Od starostlivého pastýře k Bohu jako „wellness centru“ a od toho, který nás nazval přáteli, se jen sotva znatelným posunem dostaneme k Bohu, který je náš kámoš a kumpán. A tihle všichni – mocnými tohoto světa počínaje a našimi vlastními otci konče – do našeho obrazu Boha nějak vstupují, i když to většinou nevíme. Možná jsme si leccos z toho, v čem – jak se říká – neznáme bratra, odvodili od takových nevědomých představ. Možná bychom o tom měli víc přemýšlet.
Dobrou příležitost nabízí knížka Karikatury Boha od katolické teoložky a psychoterapeutky Kateřiny Lachmanové. Vydalo ji v edici Katecheze do kapsy Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří a je to velmi užitečné a zajímavé čtení.
Šárka Grauová