(ČB 3/2015) Doba předbělohorská se vyznačovala v naší zemi značnou rozmanitostí, která vyrůstala z české reformace, vlivů husitského hnutí a Jednoty bratrské. Porozumění výkladu Písma a utváření společenství církve se později setkávalo s působením luterské a helvetské (reformované) církve.

Protireformace se prosadila se vší mocí a silou. Hrůzný akt popravy dvaceti sedmi vůdců povstání na Staroměstském náměstí 21. června 1621 dal výraz tomu, co si neradi připouštíme, že totiž téměř všechna násilnost, nejen v tuto dobu, se zaštiťovala jménem Kristovým. Jakýmsi dohledem nad pravostí jeho působení skrze přítomnou církev.

Toto připomínat se zdá být nadbytečné. To dobře známe. Přece však neschopnost nalézt společné dědictví v následování evangelia je až neuvěřitelná. Pokud s dětmi či s mladými lidmi projdeme místy poprav na Staroměstském náměstí, může nám to velmi věcně připomenout to dlouhé období netolerance a tvrdosti. A to od násilného převrácení na „vírou pravou“ po důsledné trvání na tom, aby se jednotlivci a rodiny zřekli typu osobní zbožnosti, který je provázel někdy po generace, až po výhody v uchování panství či politického vlivu. Vystěhovalectví, opakující se vlny emigrace jakoby byly předzvěstí opouštění země až po dvacáté století. Nezbytně se vrací otázka, která se týká těžkého postižení likvidací či omezením lidí nadaných, statečných.

V pohraniční oblasti v budoucnosti budou mít vliv potomci Jednoty z fulneckého kraje vedeni Kristianem Davidem, kterých se ujal Mikuláš Zinzendorf. Nedaleko Žitavy si na jeho pozemcích založili vlastní obec Ochranov (Herrnhut), která se stala inspirací hledajícím v druhé polovině 19. století. Zvláště někteří pietisté, ovlivnění také rozmáhajícím se luterstvím, nalezli v Obnovené Jednotě bratrské pomoc při zakládání sboru v Růžové nedaleko Hřenska.

Je až neuvěřitelné, jak se způsob násilného jednání uplatňoval znovu a znovu na půdě církevní i světské. Provází nás poznání, že škody způsobené těmito násilnostmi mají dlouhodobý charakter. A také si uvědomujeme, že je-li (konečně) získána vnější svoboda, její volání je opomíjeno a místo nového odpovědného jednání často chybí síla k novému životu, který by byl utvářen proměnou osloveného svědomí pod mocí evangelia.

Petr Čapek