(ČB 3/2015) Vyprávění, a nejen to biblické, nám zprostředkovává svět minulosti, svět toho, co se již událo, a zasazuje jej do současnosti. Jestliže nám prarodiče vyprávěli o svém dětství nebo o zážitcích z první světové války, rázem jsme poskočili skoro o půl století zpátky. Když nám začali prarodiče vyprávět o svých rodičích či prarodičích, v tu ránu jsme se ocitli o jedno století v minulosti, která se nám prostřednictvím jejich vyprávění stala součástí našeho života.

Kouzlo vyprávění nebylo ani tak ve faktografii dané události. Kouzlo vyprávění se schovávalo v tom, prožitek byl autentický. Zprostředkovával nám postoje, radosti, starosti, naděje, víru i lásku k lidem, věcem, přírodě i událostem, a – protože moji prarodiče byli věřící lidé – i vztah a lásku k Bohu.
Biblické vyprávění a jeho tradice je prostředkem jak pozvat děti do příběhu Božího zjevení a zjevování lidem – tedy těm, kteří uvěřili a stali se zaujatými svědky víry.
Biblické vyprávění otvírá čas, který je časem mocných Božích skutků. Při vyprávění-mluvení se děje zpřítomňování. To nepřítomné, to co se událo v minulosti, se vyprávěním stává přítomným – zjevným.
Zjevným se stává tím, že vytváří v posluchači obrazy, které vidí před sebou. Příběh tak ožívá a přetváří se v posluchačovu současnost. Tato minulost vyprávěného a posluchačova současnost jsou zároveň spolu časem lidským, jenž je zasažen Božím jednáním a zjevením. Tím slovo získává existenciální rozměr. V posluchači se obraz fixovaný na slovo může měnit, doplňovat, znovu formulovat, a tím příběh nabývá plasticitu.
Řeč jako prostředek k předání zvěsti není jenom nástrojem vyprávění. Znamenalo by to, že řeč je něčím vně člověka, čeho se může libovolně zmocňovat a čím může manipulovat, protože slovo nemá minulost. Pomocí řeči jsou však vytvářeny pojmy a zákonitosti, které jsou součástí lidského myšlení. Pojem ale není nehybný předmět, který se opakuje beze změny, pojem ukazuje směr nastavení. Tím vstupujeme do smyslu řeči a řečeného. Teprve reflexí řeči a jejím osvojováním a používáním nastává osvojení světa. Upamatováním a znovu vybavením řeči- pojmu nastává osvojení pravdy. Je to mluva společenství víry a jejího svědectví.
Starozákonní vyprávění obsahuje dva rozměry. Rozměr vyprávění a rozměr zvěsti. Jeden bez druhého nemůže existovat. Základem vyprávění je lidský příběh, který je vyklouben Božím jednáním. Vlastním smyslem tohoto vyprávění je rozpoznání a pamatování. Pamatování není jenom mechanické opakování příběhu nebo osvěžení paměti, ale děj je vyprávěním a pamatováním přenesen do současnosti.
Novozákonní vyprávění otevírá čas nového bytí, nový přepis existence. Toto nové bytí člověka, ale i světa se zobrazuje v metaforách Božího království. Podobenství v NZ nejsou jenom vyprávěním. Podobenství jsou promluvami, které zasahují posluchače a vtahují ho do rozhovoru. Tato promluva se děje vyprávěním, které se obrací k existenci člověka. Podoba bytí ve světě se vyloupne interpretací textu, nerozebírá text jen lingvisticky nebo psychologicky.
Biblické vyprávění má svůj jazyk, svou řeč, ale i literární formy, jako je mýtus, podobenství legenda, pověst, lyrika aj.

V první části článku bylo trochu teorie, teď obraťme pozornost k vyprávění samotnému.
Jak zpřítomňovat dávné příběhy, jak je dávat do slov, vět, obrazů? Kam jinam bychom zašli pro inspiraci než opět do Bible.
Vyprávění Bible často nevyjadřuje minulost časem minulým, ale používá čas přítomný: např. Bůh se nepředstavuje: Já jsem byl Bůh Abrahámův, Izákův, Jákobův, ale říká: Já jsem… Příběh se nás tak najednou dotýká, stává se aktuálním.

Další věc jak vyprávění zrychlit a udělat plastickým a napínavým je používání sloves v rychlém sledu: například Vzal chléb, vzdal dík, lámal a dával učedníkům…
Naopak k rozvolnění a povolení napětí v příběhu může sloužit opakování téže výpovědi různými slovy či přídavnými jmény. Př. Když uplynula sobota, Marie… nakoupily vonné masti… Brzy ráno prvního dne po sobotě sotva slunce vyšlo, šly…
Zkuste také, co dělá s vyprávěním přímá řeč. To je další z prostředků, který drží napětí ve vyprávění. Jak se zrychlí dialog, když vynecháte: a on řekl… a on odpověděl, popřípadě vložíte příslovce: nahlas řekl, odpověděl ostře, tiše.
Fantazie dětí v předškolním a školním věku je veliká: Goliáš byl obr, byl veliký, obrovský obr, všichni mu sahali sotva po ramena. Goliáš v této výpovědi v představě dětí vyroste.
Také je dobré dávat si pozor na zájmena. Někdy se pod náporem zájmen ztratí, kdo vlastně komu co udělal, řekl, přinesl…
Nedílnou součástí našeho vyprávění je hlas. Hlas modulujeme podle toho, co vyprávíme. Můžeme jej ztišit, zpomalit, jindy naopak zrychlit. Náš hlas také vyjadřuje radost, obavy, strachy. To jsou všechno prostředky, které prožitek vyprávěného umocňují.
Je toho ještě hodně, co bychom mohli k technice vyprávění napsat, ale asi by se to nevešlo do jednoho článku.

Eva Šormová, kazatelka Ochranovského seniorátu Praha