(ČB 3/2015) Netřeba se dlouze rozepisovat o tom, že vědecký pokrok nepřináší lidem pouze pozitiva, ale také negativa. Je to zkrátka stejně jako s ohněm: dobrý sluha, ale zlý pán. Už Jean Jacques Rousseau ve své eseji pro Dijonskou akademii napsal něco v tom smyslu, že pokrok, vedoucí zdánlivě ke zdokonalení jedince, vedl ve skutečnosti ke zkáze lidského pokolení. Nám dnes hrouda nohy nevíže, my můžeme k hvězdám blíže, ale přesto jsme často z vlastní vůle nebo lenosti místo hrdobců radši ti brouci, co si před sebou valí kuličku.

Nebo třeba iPod, iPad, tablet či chytrý telefon plný aplikací. Zpozorovala jsem, že někteří jedinci jsou hvězdám opravdu blíže. Nebydlí totiž na planetě Zemi, ale zcela mimo náš prostor. K přežití v našich podmínkách už jim proto nestačí vlastní hlava, ruce a nohy. Tito Marťané (nejspíš nový vývojový druh blížící se tvorům, kteří žili na Marsu, než to zabalili) potřebují spoustu technických vymožeností, které jim umožní přežít na planetě, jež se pro ně bez napojení na přístroje stala nebezpečnou.

Já nejsem Marťan. Jsem pozemšťan. Ve společnosti působím trapně svým líčením nádherných pocitů, které lze prožít pouze ve spojení s přírodou (bezdrátově, bez WiFi). Na druhou stranu jsem občas za hrdinu (nebo blázna?), protože dokážu přežít i tři dny v místě, kde není signál, spát na louce v neustálém ohrožení klíšťaty ve spacáku, který není tak úplně funkční, jít podle mapy, která je z papíru a nemluví na mě, umývat se v potoce, kde teče voda plná bakterií, koupit si něco k jídlu, aniž bych předtím projela na netu stránky obchodů v okolí, zda bych ten kus žvance nesehnala rovně, pak za roh a po 20 metrech doprava o 2,50 Kč laciněji, a čaj udělat na ohni, který umím sama rozdělat a použít tak, že nevypálím půlku lesa.

Kamarádka, taky člověk, mi říkala, jak byla s pár Marťankami od nich z práce v lese. Představte si, že když Marťanky uslyšely, jak krásně šumí ve větru koruny stromů, vytáhly mobily (nebo něco podobného) a začaly si nahrávat ten zvuk, kterého si nikdy předtím nevšimly. Na jednom gymnáziu v Praze si zase díky neustálému napojení na školní notebooky studenti prvního ročníku nevšimli, že mají spolužáky. Na konci školního roku třídní zjistila, že se její svěřenci neznají navzájem ani od pohledu ani podle jména. Vedení školy zasáhlo a notebooky v prvním ročníku zakázalo.

A jak si u Marťanů stojí Bůh? Těžko říct. Vzhledem k tomu, že už si nedokážou všimnout toho, co vytvořil, ani přírody ani lidí, nejspíš se bude muset církev zasadit o vytvoření nějaké aplikace, která by Marťanům Boha přiblížila na jejich úrovni.

Pavla Bělíková