(ČB 2/2015) Spíš než svět „dobývat“ mě vždycky lákalo nechat si svůj vlastní svět při dobrodružném hledání Pravdy trochu nabourat – pravdy o sobě, druhých, o vlastní minulosti i možnostech, které přináší život sám. Často to znamená nabourat svět i jiným. Spolu pak dáváme vznikat čemusi, co na začátku nikdo nemohl odhadnout. Spíše než zkoušet dobýt svět se pokouším nechat se dobýt sama, vydávat to nejlepší a jedině tak si snad něco vydobýt. Nechci nic odbýt a toužím být hodně s druhými, s těmi jinými a přece tak stejnými lidmi. Životní plány se pak mění za pochodu. I má původní smlouva zůstat s rodinou na Orknejích ve Skotsku jako farářka Skotské církve jeden rok se prodloužila z iniciativy sboru nakonec na dvojnásobek. I když nové poznání přichází každý den, stejně člověk za dva roky nenasbírá víc než jen první dojmy. O dosavadní postřehy z našeho dvoutisícového městečka Stromness se však ráda podělím.

Energie komunity
Krize sebevědomí lidí, kteří prožili celý život na rodné hroudě, se zde neukazuje. Jako by si Orknejané ověřili, že vložená energie se jim vrací a dává životu šťávu. Rodiny mají často i více než tři děti. Mnohé ženy si musí navíc poradit samy, protože jejich muži bývají i několik týdnů na moři. Nikoho jsem však neslyšela si stěžovat. To se tu nenosí. Mnoho mladých se pak vystěhuje do jiné anglicky mluvící části světa. Senioři, kteří takto přišli o část rodiny, mají více času pro působení v komunitě. Je tu nejméně 30 různých sportovních a zájmových klubů a skupin. Kromě obvyklých koníčků, jako je třeba golf a plachtění, tu má velkou podporu například divadelní spolek, který každoročně připraví i „Review“ – vtipnou koláž událostí v městečku za poslední rok. Čtyři stromnesské hudební festivaly přitáhnou i turisty, a tudíž jsou vítaným oživením obchodu stejně jako letní „Shopping week“ – týden věnovaný zábavě pro děti i dospělé s průvodem alegorických vozů a hudebními večírky. Funguje tu i „Diskusní společnost“, která stanoví téma, osloví v komunitě dva lidi, kteří mají hájit pozici pro a proti v desetiminutové úvodní řeči. Ostatní pak mohou vystoupit pouze jednou s minutovým příspěvkem. Debata končí závěrečným hlasováním o přesvědčivosti řečníků. Jejím cílem je především zlepšit argumentační schopnosti. V sousedním Kirkwallu se na Boží hod a na Nový rok hraje jakési středověké rugby, tzv. „ba´“. Všichni muži, kteří mají ten den zájem hrát, se sejdou v 13.00 na náměstí a utvoří dvě často nesouměrná mužstva. Po slavnostním vhození koženého míče se pak o něj bez jakýchkoli pravidel v průměru čtyři až šest hodin přetlačují. Dolňáci se snaží míč hodit v přístavu do moře, Horňáci na kostelní zeď na druhé straně města. Je to neskutečně živelný zážitek, podobný pouliční rvačce. Z chlapů, vyvolávajících dojem někdejších vikingských dobyvatel, se v té zimě kouří, známí jim fandí, přes výlohy i vchody v celém městě jsou přitlučeny dřevěné fošny. Zápas má i chlapeckou variantu do 16 let (odvážní rodiče občas vpouštějí do tlačenice i šestileté hošíky). Novopečení otcové dokonce při převozu dítek z místní porodnice mají vlastní trasy, jejichž projetím se z dítěte navždy stane buď Horňák nebo Dolňák.

Vyrovnat se s neštěstím
Lidé mi tu připadají spíše introvertní, ale v průměru i sebevědomější a méně stresovaní, než jak to znám od nás. Své zřejmě dělá menší městečko a zkušenosti s drsnou přírodou. Občasné záplavy domků těsně na pobřeží, ničivé vichřice, nehody na moři, častá úmrtí na rakovinu, mnoho sebevražd, utopení stáda ovcí a jiná menší či větší neštěstí většinou neuniknou ničí pozornosti. Lidé vědí, že i to je součást života, ale že život „nablízko“ jim nabízí i možnost vzájemné podpory a porozumění. I ti, kteří do sboru nechodí, chtějí většinou pohřby v kostele s uložením rakve do hrobu na hřbitově. Chloubou místních je být dobrovolníkem na záchranářské lodi nebo u hasičů. Schopnost oběti pro druhé se vysoce cení i předpokládá. Jedna z prvních věcí, co se lidem vybavila ve spojitosti s Českou republikou, byl pomníček českých pilotů sloužících v britském letectvu za druhé světové války. Stojí na vrcholku kopce na protějším ostrově Hoy, kde piloti za mlhy havarovali. Hrdost na své padlé za světových válek projevuje řada lidí dodnes svou účastí na bohoslužbách v Den veteránů.

Výchova dětí
Do základní školy se školkou chodí asi sto dětí. Ředitel pořádá pravidelná společná týdenní setkání. Už tady se zakládá komunita a spolupráce. Nacvičí se celoškolní vánoční hra, děti vyslechnou můj výklad jako školní kaplanky nebo se chodí do muzea na výstavy o slavných rodácích – dobyvatelích, básnících, mořeplavcích. V rámci výuky se všechny děti také naučí jezdit na kole a plavat. V městečku se nepřehlédne ničí talent. Zvláště hudbu tu považují za univerzální jazyk, kterým se domluvíte všude na světě. Ovdovělá členka sboru Jean zdarma učí na housle všechny děti, které chtějí. Začátečníci hrají spolu s pokročilými, a tak se navzájem motivují. Vystupují pak, kde je potřeba: při svátečních bohoslužbách, fairtradeovém dni, v domově důchodců, na slavnostech. Jean své žáky vede zároveň k dobrým způsobům. Základy, například že vidlička se nedrží jako lžíce, ale zásadně hroty dolů, tu však znají úplně všichni. Nikdo tak nemusí být nervózní, že by se v lepší společnosti znemožnil.
Na školním dvoře mají děti haraburdí, se kterým se dá hrát nekonečno fantazijních her. Za pozdní příchod se žádné poznámky nedávají, přesto je jednou z ctností Orknejanů dochvilnost (pravda, začíná se až v 9.30)! Už od pěti let má každé dítě jednou za 14 dní tzv. „show and tell“. Ukáže, co přineslo z domova, a něco o tom poví ostatním. Děti se tak učí, že dokázat vysvětlit a zaujmout druhé svým výkladem a umět klást dobré otázky je cenná součást života, který je čeká. Učitelky jsou specializovány na svůj ročník. Děti mají tudíž každý rok novou „třídní“, což je prevencí „onálepkování“ dítěte, které by se s ním pak mohlo vléct celou základní školu. Problémy se řeší domluvou a pozitivní motivací, nikdy křikem. Personál školy je stále vstřícně naladěn. Nechápu, jak to může fungovat, ale funguje. V některých věcech mi připadají děti vyspělejší, například základy kosmologie se učí v šesti letech. V něčem jsou naopak pozadu, například krasopisem se tu nikdo nezabývá. Umolousaná písanka mého nejstaršího dítka, nově i s dírou uprostřed stránky, obsahuje mnoho nadšených komentářů učitelky, žádnou poznámku.

Výjimečnost Orknejí
Za poslední rok jsem zaznamenala několik zajímavých prvenství. V referendu o nezávislosti Skotska výsledek hlasování na Orknejích ukázal vůbec největší převahu unionistů nad zastánci rozdělení (67,2 : 32,8 %). Svědčí to o velké konzervativnosti a zřejmě i spokojenosti místních obyvatel. Možná v tom hraje roli, že o Skotech mluví často ve třetí osobě, sami se považují prostě za Orknejany. V průzkumech kvality života v rámci Velké Británie vyšly Orkneje z celého Skotska na první příčce. Úroveň vzdělání, zdravotní péče i jakost prodaného zboží je tu vysoká také proto, že na sebe všichni „vidí“ a jsou motivováni vzájemnými vztahy. Učitelé učí děti svých sousedů, přátel a příbuzných. Ošetřovatelky a lékaři v nemocnici znají své pacienty nebo jejich rodiny. Jsme s manželem vděčni, že nás ČCE vyslala a Skotská církev pro nás našla právě tento uprázdněný sbor. Bohu díky!

Magdaléna Trgalová