(ČB 1/2015) Ústecký seniorát je vymezen v západní části velmi pěkným městem Klášterec nad Ohří, které znají mladí lidé naší církve ze svých putování po řece Ohři. Směrem na západ následují velká města s našimi sbory – Chomutov, Most, Teplice, Duchcov, Ústí nad Labem a Děčín. K jižní části seniorátu patří sbory, mezi kterými jsou v některých případech vzdálenosti minimální (např. Libkovice, Krabčice a Roudnice nad Labem). 

Poměřování „životaschopnosti“ (vím, je to ošklivé slovo) je dost obtížné. Některé sbory byly jakoby na hranici únosnosti, ale z rozmanitých příčin nastalo jejich oživení. Za všechny jmenuji Libkovice, půl hodiny pěšky od Krabčic. V nedávné době v tomto starém luterském sboru pracoval vikář Daniel Pala. Díky věrnosti některých starších a kurátora Karla Kapouna se základní činnost sboru obnovila, zázemí sboru umožnilo, aby se setkávaly děti, scházeli se zde také mladí lidé z okolních sborů a hosté. Myslím, že to bylo dáno jistým misijním záměrem kazatele a jistě také pozoruhodnou minulostí sboru, který obstál v těžkých zkouškách zvláště za války.

Ústecký seniorát byl po roce 1945 spolu s jinými senioráty rozšířen o bývalé německé farnosti. Synody a synodní rada byly postaveny před úkol převzít po těchto sborech, které se zde rozšířily v druhé polovině devatenáctého století a ve století dvacátém, majetek a svým způsobem i jejich prostor.

Tyto sbory, mají následující znaky:
– Členů bývalé luterské církve tu zůstal malý počet. Právě oni měli být v péči a přejnosti naší církve.
– Přistěhovalí pocházeli z nejrozmanitěších končin naší země i zahraničí.
– Sbory měly povětšinou velkou diasporu.
– Fary, sborové domy a kostely jsou „nadměrné“, odpovídají stovkám dřívějších členů.

Tolik v tomto úvodním článku. Na závěr k našemu zamyšlení slova faráře Jana Slámy, který působil v Děčíně od roku 1946. Mohou být i výzvou k odpovědnému promýšlení budoucnosti v seniorátu, který znovu hledá svou tvář: „Začíná se zde na úplné novině… Církev by se neměla na tyto sbory dívat s despektem, ale s láskou, s modlitbami a s radostí, že v pohraničí pomalu rostou bašty, kde se volá do dnešního pokaženého světa zvěst o království Božím.“ (Kostnické jiskry 24. 10. 1946)

Petr Čapek