(ČB 1/2015) Klinický psycholog Radek Sýkora ordinuje v Žižkově ulici v Kolíně. Je mladý, má už však za sebou mnohaletou úspěšnou praxi. Klika jeho pracovny se netrhne. Unavený se denně vrací domů, aby tu zas na druhý den byl – pohotový, čerstvý a svěží, vnímavý ke svým klientům.

Pane magistře, zasedl jste na stolici autority, kterou denně vyhledávají duše ztrápené, komplikované, duše, které se samy v sobě nevyznají a nestydí se s vámi hovořit důvěrně. Dříve chodívaly za farářem, od 20. století chodí spíš za klinickým psychologem či psychiatrem. Jak si tento posun či obrat ve společnosti historicky vysvětlujete?
No, necítím se být historikem, ale spíš praktickým psychologem a ještě víc psychoterapeutem. Odklon od náboženství, konkrétně křesťanství, v Čechách (na Moravě méně), je jistě komplikovaný sociologicky-historický fenomén, který si netroufám analyzovat.

Můj dílčí postřeh jakožto praktického psychologa může být v tom, že psychologické služby (manželské poradenství, pedagogicko-psychologické poradny, psychologové ve vězení, protialkoholní poradny i psychoterapeutické výcviky) se rozvíjely i během minulého režimu a oproti duchovní službě byly i tehdy přijatelné, protože nevycházely z křesťanství, ale opíraly se o psychologické poznatky, byť pokřivené marxistickou filozofií, jedinou přípustnou během komunistického režimu. Řada psychologů ale i v tomto režimu dělala svoji práci v rámci možností velmi dobře (vzpomeňme např. prof. Matějčka, vynikajícího dětského psychologa). Lidé si zvykli chodit k psychologům a jen menšina k farářům. Psychologické služby zde byly relativně dobře organizovány a získávaly si důvěru. I přes to samozřejmě existovaly taky stinné stránky; psychiatrie a psychologie byly zneužívány komunistickým režimem.

Uplatňujete tzv. analytický směr, který člověka vede k sebepoznání, k hlubšímu prožití nepřiznaného či zasutého já. Jak toho docilujete, že se s vámi lidé nestydí hovořit o čemkoliv, jestli to není vaše tajemství? Odhlížíte od morálky, od viny a od společensko-právních závazků?
Myslím, že základem každé psychoterapie, nejen psychoanalýzy, je to, aby se pacient s psychoterapeutem cítil bezpečně. Pocit bezpečí roste postupně tím, že pacient cítí empatický nehodnotící zájem o své problémy a svůj příběh. V psychoanalýze je pak pacient analytikem povzbuzován, aby mluvil o tom, co ho napadá, a myšlenky a pocity pokud možno necenzuroval. To není vůbec jednoduché, ale postupně se to většinou daří a přináší to možnost s terapeutem mluvit skutečně otevřeně i o věcech, na které člověk často není zrovna hrdý. Analytik tu není v roli (morálního) soudce, ale snaží se pomoci pacientovi porozumět jeho (nejednou nevědomým) motivacím a jednání. To pak pacientovi rozšiřuje jeho uvědomění a má možnost své jednání nahlédnout nově a nebýt již v zajetí nevědomého opakování.

Aby se z člověka stal zdravý sobec a mohl své duši pomoci, musí se z něho stát malý revolucionář, který překročí veškerá tabu a odvrhne konvence?
Moje zkušenost je spíš taková, že klinického psychologa vyhledávají lidé, kteří mají psychické problémy – úzkosti, deprese, rozpadají se jim vztahy, jsou v akutní krizi, překonávají těžkou nebo chronickou nemoc atd. Chtějí pomoci, nevědí kudy kam, potřebují se ve své situaci vyznat, o někoho se opřít. Určitě jsou lidé, ale těch je menšina, kteří touží po osobnostním růstu a hledají rovnováhu mezi tím, aby žili v souladu se sebou a zároveň brali přiměřený ohled na druhé. Těm ale spíš slouží oblast privátní (placené) psychoterapie než psychoterapie hrazená zdravotní pojišťovnou.

S čím za vámi lidé nejčastěji chodí?
Jak jsem již zmínil: mají úzkosti, deprese, vztahové problémy… Časté jsou poruchy spánku, nízké sebevědomí, přibývá poruch paměti, lidé se potřebují poradit o svých blízkých, nevědí, jak k nim přistupovat…

Co od vás potřebují slyšet?
Často chtějí slyšet, jak svoji situaci vyřešit co nejrychleji a nejjednodušeji. Zpravidla je ale musím zklamat, protože většina psychických problémů bývá složitá a komplexní. Vyžaduje trpělivost a čas, aby se mohly rozplést, pochopit, prožít, a dosáhnout tak určitého pokroku, který nebude jen dočasný.

Ohlédneme se přece jen za historií: Jak byste shrnul dějiny psychoanalýzy?
Dějiny psychoanylýzy zachycuje kniha S. A. Mitchella: Freud and Beyond: A History Of Modern Psychoanalytic Thought. Vyšla v češtině, předpokládám, že i v němčině. Velmi doporučuji. Psychoanalýza se, ve zkratce, vyvíjí na mnoha rovinách. Od autoritativního, maskulinního k více femininnímu, mateřskému přístupu, který ale již nepřevažuje, nastává větší vyváženost. Jeden čas se totiž na roli otců a mužů zcela zapomínalo a v psychoanalýze dominovala jen „matka“. Větší důraz se klade na výzkum, který kriticky zkoumá a poupravuje dřívější původní základní myšlenky. Psychoanalytici jsou schopni vidět přínos jiných analytických škol, diskutují spolu, setkávají se, své poznatky daleko více integrují a méně mezi sebou vedou nesmiřitelné spory. Konflikty a spory kolem odlišných názorů jsou ale i motorem k růstu a pokroku…

Zabývá se tento proud také vírou či náboženstvím?
Zabývá, ale přece jen okrajově, v jeho centru je zkoumání duševního života a pravda je, že se zaměřuje daleko více na porozumění duševních poruch než na výzkum normálně fungující psychiky.

Představuje Sigmund Freud postoj vzdoru vůči měšťanské úzkoprsé morálce? V čem vidíte jeho hlavní přínos, abyste řekl, že z něj čerpáte do dneška?
Odpověď by se nevešla ani do mnoha knih. Řekl bych, že Freud přinesl zásadní poznatek v tom (co se dnes považuje již za zcela banální), že „rané dětství a nevědomé procesy nás ovlivňují zcela zásadním způsobem a že jejich dlouhá a mnohdy bolestná reflexe a prožití může vysvobodit ze zajetí opakování“.

A co jeho žák Carl Gustav Jung se svým kolektivním nevědomím a archetypy? Je psychologie přínosem pro náboženství jakožto prožívání nejzazších otázek života a smrti? Jung se dostal do nepřímého sporu s protestantským novozákoníkem Rudolfem Bultmannem, když se pokoušel – právě jemu navzdory – hájit existenci démonů. Dokazoval jejich existenci na základě skrytě formujících či naopak svazujících forem, které právě působí skrze neviditelné kolektivní nevědomí. Co si o tom myslíte?
Nejsem velký znalec C. G. Junga, byl určitě vynikající a inspirativní psycholog, ale můj názor na jeho analytickou psychologii hodně ovlivnila kniha //Arijský Kristus// od R. Nolla. Hlavní myšlenkou je to, že analytická psychologie je jistý druh pseudonáboženství, což mně není blízké. Psycholog má pracovat na rovině, kterou je možné poznat běžnou zkušeností či vědeckým zkoumáním, nikoliv na rovině „nadpřirozené“, kde poznatky nelze

vědecky ověřovat (jde o záležitosti, jež nelze snadno zachytit). Můj dojem z Junga je ten, že ho zajímala více rovina „nadpřirozená“. Spor s Bultmannem neznám, ale umím si představit, že lze o démonech v duši mluvit metaforicky, ne však doslovně či věřit v nějakou entitu a existenci démonů.

Mně je blízký Freud, který říká něco ve smyslu, že nechceme člověka přivést k socialistům či republikánům, ale chceme, aby byl vnitřně svobodnější. Jinak řečeno zbavit ho především zbytečných vnitřních omezení, která mu brání ve větší svobodě a hlubším rozvoji. Tam by také podle mne měl psycholog končit, stejně jako lékař, když vyléčí pacienta z nemoci a ten si pak má už svoji cestu najít sám.

Jak se stavíte k Franklovu názoru, že terapii je třeba vést do hlubších a duchovnějších sfér, má-li být běžnému člověku se všemi jeho starostmi užitečná? Platí to i dnes? Není dnešní člověk k hlubším duchovním otázkám, a to i třeba k otázce po smyslu života, spíše lhostejný?
Franklova logoterapie, alespoň, jak on říká, nechce psychoanalýzu překonávat, ale doplnit. Z mého pohledu může psychoanalýza učinit člověka vnitřně svobodnějším, a tím uvolnit jeho potenciál i pro duchovní růst. Jak s tím ale člověk naloží, je už jeho výsostná záležitost. Psycholog má být k pacientům v tomto neutrální, byť samozřejmě má vlastní více či méně reflektovanou osobní filozofii.

Freud mluvil o „lieben und arbeiten“, což jsou podle mne obecně lidské hodnoty, na kterých se většina z nás může shodnout. Frankl ostatně nabízí také hledání smyslu v práci, lásce a hodnotových postojích.

V Americe měl a má kdekdo svého psychoanalytika, ke kterému chodí celou řadu let. Jaká je budoucnost vaší praxe a praxe psychoanalytiků v Čechách?
Psychoterapii určitě budou lidé vyhledávat i nadále, byť jen málokteří se pustí do psychoanalýzy, která obnáší sezení, lépe „ležení“ na pohovce, alespoň 4x týdně. Jde o velikou investici, a zdaleka nejen finanční, byť i ta je jistě limitující. Navíc klasická psychoanalýza se přece jen hodí především pro neuroticky strukturované pacienty, kteří mají dostatečně silné já a převážně neurotické obranné mechanismy, což je ale většina běžné populace. Nehodí se prakticky vůbec pro psychotické pacienty, jejichž Já je právě slabé a hrozila by dezintegrace osobnosti. Pro pacienty hraničně a narcisticky strukturované se hodí, ale je často nutná úprava techniky – neleží na pohovce, ale sedí, což je méně ohrožující, situaci mohou víc kontrolovat. Sezení jsou také méně častá, ale měla by být alespoň 1x týdně.

Psychiatrická pomoc je důležitá a často nezbytná, ale mnoho pacientů se s ní nespokojí, protože neřeší podstatu jejich problémů, ale přináší většinou pouze úlevu od symptomů. Psychoterapie a ještě více psychoanalýza chce přece jen více; zabývá se příčinami problémů. Tak může nastat osobnostní růst a často i podstatná osobnostní změna. Co se týče psychoanalýzy, lze říci, že vedle té klasické na gauči, při níž sedí analytik mimo zorné pole pacienta, se aplikací svých myšlenek uplatňuje v nových formách terapií, například ve skupinové terapii, párové a rodinné terapii a při terapii těžších pacientů.

Dovedete si představit spolupráci s duchovním nějaké církve, ať už naší Českobratrské evangelické nebo jiné? Za jakých podmínek? 
Určitě umím, duchovní rozměr je pro duševní zdraví důležitý a jsou styčné plochy, kde lze spolupracovat s duchovními, ostatně děje se tak v armádě, ve věznicích a jistě i jinde; myslím, že i budoucí kněží v ČR procházejí psychologickým vyšetřením či pohovorem s psychologem. A jistě je i řada jiných oblastí, kde ke spolupráci dochází.

Psycholog by se měl starat o rovinu „přirozenou“ a její bolesti, duchovní o rovinu „nadpřirozenou“, transcendentní. Psycholog ale nemůže s pacientem o problémech jeho víry, o postojích k různým filozofiím nemluvit, tomu se nelze vyhnout, pacienti mohou mluvit přece o všem… Bude s nimi ale mluvit jako psycholog, ne duchovní. Bude hledat v oněch otázkách psychologické pozadí a motivace a ty nabízet k přemýšlení a reflexi.

ptal se Adam Balcar