(ČB 11/2014)   Kniha pro teofila

Milý Teofile,
možná tě to taky někdy napadlo, když bylo kázání nudné a varhaník bez inspirace: proč do toho kostela vlastně chodit? Nebylo by lepší prostě si doma přečíst úryvek z Bible a v klidu si jej promyslet? Nebo jít místo do kostela za někým, komu to udělá radost? Udělat něco užitečného? Jednou se pořádně vyspat?
Věz, že na tuto otázku nehledáš odpověď sám: nízká účast při obvyklých bohoslužbách je toho dokladem, a nejen u evangelíků.Možná proto je prvním svazkem nové edice Katecheze do kapsy, kterou vydávají bratři karmelitáni v Kostelním Vydří, knížečka Jana Sokola Proč chodíme do kostela?
Kovaný evangelík možná nabídne jednoduchou odpověď: protože se tam káže Boží slovo a vysluhují svátosti. Potíž je v tom, že značná část kostelů a modliteben ukazuje, že katechismová odpověď dnes příliš nezabírá. Právě proto je užitečné se tou otázkou zabývat hlouběji.
Byly doby, kdy chodit do kostela byla samozřejmost; bylo to společenské setkání, sousedé tu probrali důležité věci, řekli si novinky a leccos potřebného domluvili. Tuto funkci už dnes kostel neplní – dnes se v něm scházíme „právě a jen proto, že to chceme a potřebujeme“. Patří to k naší svobodě Božích dětí.
Bohoslužby jsou, píše Jan Sokol, naším jednáním před Bohem, jehož „těžiště je v tom, co se tu děje s námi“. Do kostela jdeme v naději, že uslyšíme něco, co si třeba i nemyslíme a co nastaví zrcadlo našemu všednodennímu počínání. Doufáme, že se s námi stane něco, co nás promění. A to nemusíme zaslechnout zrovna v kázání, může to být v čteném biblickém textu, v písni nebo v rozhovoru s bratry a sestrami. Pán Ježíš je tam, kde se dva či tři scházejí v jeho jménu – a to nás přece jen obvykle bývá víc.
Je toho mnoho, co z vlastních zdrojů nezvládáme, a právě každonedělní konfrontace s Boží láskou nám pomáhá nepropadnout mnohdy silnému tlaku jednat jako všichni – jak se říká, „neujet“.
Přesto se stane, že selžeme. V kostele můžeme vyznat své viny a nalézt odpuštění. Nemusíme propadat beznaději, že jsme nenapravitelní – Pán Bůh s námi má někdy větší trpělivost, než jakou se sebou máme sami.
V neposlední řadě při bohoslužbách nacházíme společenství těch, kteří tak jako my zápasí o žité křesťanství, selhávají a v Boží síle znovu povstávají. Ve svých vzletech i pádech si můžeme být navzájem korektivem i oporou.
Jan Sokol je římský katolík, přesto ale většina toho, co píše, platí i pro nás, českobratrské evangelíky. Řekla bych, že to máme v dnešní době ve srovnání s katolíky, kteří slaví večeři Páně při každých bohoslužbách, o něco těžší. Boží slovo – byť ve shromáždění poněkud neurčitém – koneckonců můžeme slyšet třeba z rozhlasu, ale večeři Páně jako viditelné, smysly vnímatelné znamení milosti i toho, že Kristus zůstává v nás a my v něm (J 6,56), tu mimo kostel zažít nemůžeme.

Považuji za dobrý nápad, že knížky z edice Katecheze do kapsy přinášejí závěrem krátké shrnutí toho, co bylo řečeno – jako by se počítalo s tím, že někdy čtenář zadřímne, někdy nedává dobrý pozor a někdy má prostě dlouhé vedení. Závěrem tedy budiž dán prostor úryvku ze Sokolova shrnutí:
„Pro člověka, kterému se poštěstilo nedělní bohoslužbu skutečně přijmout, se tím ale mnoho věcí mohlo změnit. Mohl se podívat sám na sebe jinýma očima, mohl se něco naučit a mohl vyjádřit i to, co by se jinde vyjádřit neodvážil. Nevrací se do všedního života sám, ale nese si s sebou Ježíše Krista i podporu jeho společenství. Není ponechán sám sobě, svým pochybnostem a úzkostem, ale může se opřít o naději, která přemáhá i smrt.“

Šárka Grauová

Sokol, Jan. Proč chodíme do kostela? Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2013. 56 stran

ISBN 978-80-7195-658-7