(ČB 10/2014) Přijela jsem už včera. Z Vrchlabí směrem na Strážné, serpentinami pořád do kopce, daleko za ceduli Krkonošský národní park. Mezi evangelíky mám své přátele, a tak se těším. Slavíme totiž 110 let od postavení evangelického kostela v Hořejších Herlíkovicích. Dnes se zdá nemožné, aby tak pěkný secesní kostel stál právě zde, ve výšce 780 m n. m., v osadě, která má možná ani ne 50 stálých obyvatel. V roce 1904 bylo ale samozřejmě všechno jinak.
Hackelsdorf měl dvě fungující školy, pekárnu, koloniál, dole u řeky byl Krausův mlýn. Hospod tam bylo celkem šest, na obou stranách údolí, nejméně ve dvou z nich se konaly plesy, spolkové schůze a hrálo se divadlo. Pořádaly se lyžařské závody. V celém Hackelsdorfu žilo kolem 800 lidí, až na výjimky samí Němci. Po odsunu 1945–1946 evangelická církev postupně převzala několik budov i kostel samotný, začátkem 50. let už vyrabovaný a poničený.
Nedělní dopoledne začíná slavnostními česko-německými bohoslužbami. Kostel je plný, lidé přišli i zdaleka. Bohoslužby se konají v přátelské, radostné atmosféře. Zpíváme stejné písně jako před 110 lety, každý ve svém jazyce. V kostele si prohlížíme dobové fotografie a potom jdeme na prohlídku osady s výkladem. Netrvá dlouho, moc toho po původních obyvatelích nezbylo. Hosté z Německa upřesňují, kde stálo pekařství a hospoda, kdo kde bydlel a co se s ním stalo. Zpátky do kostela. Garcia Trio předvádí skvostný program, od Telemanna přes Ebena po Trojana. Krása. Večer sedíme v největší místnosti Horského domova v kruhu. Historik z trutnovského muzea zahajuje neformální setkání Čechů z neziskové organizace Přátelé Herlíkovic a jejich příznivců s Němci – několik z nich se v Hackelsdorfu narodilo, další pocházejí z jiných míst v Sudetech, další jsou z různých dalších částí Německa. My se především ptáme, oni odpovídají. Slyšíme příběhy, které se nevyprávějí snadno. Nemluvíme o tom, co bylo před rokem 1945. Asi bychom měli. Snad příště.
Co nás čeká zítra? V týdenním česko-německém programu je i brigáda: my dobrovolníci budeme čistit, opravovat a natírat rámy oken v kostele. Odpolední program bude pokračovat přednáškou o secesi pro dospělé a dílnou pro děti: jsem zvědava, jaké vitráže do secesních oken děti navrhnou. Kostel, skvostně a citlivě opravený v roce 1986, má zase svá vitrážová okna.
Nedochovala se jediná fotografie, takže nevíme, jak kostel vevnitř původně vypadal. Kromě kratších výletů po okolí a sbírání borůvek budeme večer poslouchat Ericha, faráře z Drážďan. Erich zná zřejmě všechno od křížků u cest přes morové sloupy a památníky až po Caspara Davida Friedricha. V roce 1904 jsou jeho otci dva roky a „neví, že na něho čekají dvě světové války a čtyřnásobné vyhnání z domu a statku“, říká Erich při bohoslužbě.
Nemohu zůstat celý týden, což je mi hodně líto. A o co přijdu? O Kachyňův film Kočár do Vídně, o výklad etnologa z KRNAPu o životě Čechů i Němců v tomto kraji ve dvacátém století. O dlouhý výlet směrem na Sněžku spolu s dětmi, které statečně jdou a neprotestují. O film o Přemyslu Pittrovi. Ne každý dokáže jít proti dobovým názorům a zvyklostem. Myslím na Masaryka a hilsneriádu. Také se neseznámím s rodáky z Rudníku u Vrchlabí. Ale doufám, že zvládnu ještě zajít na Věřinu stezku ve Špindlu. Pod nenápadným kamenem tam leží téměř 30 místních obyvatel zastřelených koncem května 1945.
Přijíždí další auto. Annette, advokátka od Mnichova s dcerou a se psem; její babička pocházela někde od Františkových Lázní. Budou kosit trávu před Kunzárnou, starou německou roubenkou, která byla přes 20 let zatlučena prkny a určena k demolici. Právě kolem ní se sdružili Přátelé Herlíkovic. Věří, a já s nimi, že se podaří Kunzárnu přece jen zachránit a zase používat.
Michaela Čaňková, lektorka angličtiny