Řeč míst, kde se scházíme – Pamětní desky

KONICA MINOLTA DIGITAL CAMERA(CB 9/2014) Když je kázání dlouhé, nudné nebo než začnou bohoslužby, můžeme třeba přemýšlet o věcech, které nás v kostele obklopují.

V křížlickém kostele je u vchodu tabule se jmény padlých v první válce. Opakující se příjmení – bratři, bratranci. Data posledních měsíců války. Už bylo vyhráno, prohráno a ještě se umíralo. Různá bojiště, různé válčící strany. Kdesi v dálce jsou pozapomenuté hroby nebo ani ne. Zemřelé má připomínat alespoň tabule, pomníček se jmény. V Nosislavi jsou dva – znamení konfesního rozdělení či spíš ostudných vád i ve smrti a nad ní: římskokatolický a evangelický.

KONICA MINOLTA DIGITAL CAMERAPomníky padlým se staví od 19. století. U nás jsou asi nejstarší ty z roku 1866 kolem Hradce Králové a Chlumu. Jedna z prvních válek, do které byla k obraně vlasti, národa, dědičného panovníka povolávána plošně takřka celá generace mužů. Vzpomínky na zemřelé v listopadu byly původně vzpomínkami na padlé.

V československé společnosti zůstala ne zcela vyřešena rána – připomínat padlé legionáře, nebo rakouské vojáky? Byli ti druzí jen obětí mocenských snah a ambicí? Byla to čest, nebo zbytečná smrt, oběť pro vlast, nebo vojenská jatka? A kde byl Bůh? Kolik lidí přišlo o víru v zákopech první války a pak už se jen snažilo zapomenout? A kolik armád mělo na opascích Bůh s námi a kolik lafet polila svěcená voda?

V dalších válkách začaly šíleně umírat děti, ženy. Války přestaly být mužskou záležitostí. Pomníky a tabule mají varovat, upamatovávat.

Jak je možné, že se v tuto chvíli stále někde zabíjí, někde umírá hladem? Jak je možné, že se dodnes smlouvy a dohody v mžiku stávají kusem papíru? Jak je možné, že se i teď dějí genocidy? Jak to, že jsme nepoučili? Budeme-li lhostejní, ustrašení, sobečtí, rezignovaní, budeme-li si myslet, že to je daleko, že se nás to netýká, můžeme záhy skončit hůř – naše jména už nikdo nikam nenapíše.

V kostelech jsou také připomínky těch, kdo místním kázali evangelium, připomínky farářů. Chybí mi desky učitelkám nedělní školy, kostelníkům, varhaníkům, kurátorům. Jejich služba se bere moc samozřejmě. Možná si u nich můžeme vzpomenout na ty, kdo nám vyprávěli o Ježíšovi. (Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. Myslete na to, jak dovršili svůj život, a následujte je ve víře! Žd 13,3)

Občas ještě někde stojí kostely a modlitebny uprostřed hřbitovů. Hroby, pomníky, pamětní desky upozorňují přicházející, že smrt existuje, nelze se jí vyhnout, ale netřeba z ní zešílet.

Nakonec zbývají desky panovníkům (zvláště Josefu II.) za milostivé akty; vytesaná data sláv posvěcení základního kamene, oprav chrámu. Dnes plastové a měděné tabulky s modrými hvězdičkami.

Ondřej Macek,  foto Marta Procházková