(ČB 3/2014) Zdeněk Bárta (1949) začínal jako farář v Chotiněvsi, po pěti letech ztratil státní souhlas k práci duchovního za podepsání Charty 77. Osm let se živil jako odečítač vodoměrů. Pak byl farářem opět v Chotiněvsi, po revoluci zakládal Občanské fórum v Litoměřicích, zasedal dva roky v České národní radě, byl u počátků litoměřické Diakonie a v letech 2004–2010 byl senátorem. Nyní je farářem v Litoměřicích a zástupcem ředitelky místní Diakonie. Má čtyři děti a osm vnoučat.

Jaké máte vzpomínky na své dětství?
Vyrostl jsem v ateistické rodině. Můj dědeček s babičkou vystoupili jako volnomyšlenkáři v roce 1918 z katolické církve a moji maminku ani nepokřtili. Dědečkovi se to ale později rozleželo a za druhé války začal chodit do evangelického sboru v Praze na Smíchově. Moji sourozenci a já jsme byli pokřtěni zde a dědeček mě občas brával s sebou do kostela. Byl jsem dokonce konfirmován, ale nijak jsem to neprožíval, absolvoval jsem to spíše s nevolí.

Kdo vás v mládí nejvíce ovlivnil?
Asi tři osobnosti. Nejprve smíchovský farář Betka, vzácný člověk. Od něho jsem nějak pochopil, jak nesmírně záleží na osobním svědectví každého z nás. Velký význam pro mě měl potom Sváťa Karásek, který studoval bohosloví. Pražské jaro bylo pro mne zásadní – v roce 1968 mně bylo devatenáct. Tehdy mě Sváťa přemluvil, abych se vykašlal na stavařinu, kterou jsem začal studovat, a zkusil teologii. Moc jsem toho o teologii do té doby nevěděl, ale na fakultě se v tom zlomovém roce rozhodli, že vezmou všechny, kdo se hlásili, a tak nás po mnoha hubených letech začalo studovat dvaatřicet. Z necírkevního prostředí nás bylo několik. Někteří spolužáci odpadli, některé potom za normalizace nespravedlivě vyhodili, někteří jsme dostudovali. A třetí osobností, která ovlivnila můj život, byl Alfréd Kocáb. Během studií jsem začal jezdit ke Kocábovým do Mladé Boleslavi a tam jsem asi teprve skutečně uvěřil a rozhodl se, že nebudu studovat jen kvůli kvalitnímu a zajímavému studiu, ale že půjdu sloužit někam na sbor.

Byl jste už od mládí bojovník za pravdu a spravedlnost?
Tak to je trochu nadnesené! Já nejsem žádný bojovník! Jenom jsem vždycky hodně četl. Bibli, ale i literaturu s dosahem do širší spravedlnosti. Nehledal jsem ani tak nabídku osobní spásy, to mně dodnes moc neříká, ale nabídku spravedlivější společnosti. Starozákonní prorocké texty o tom mluví často a jasně. Potřeboval jsem někde v tom marasmu socialismu zakotvit, hledal jsem. Církev mně přitahovala právě tím důrazem na pravdu a spravedlnost.

Co vás vedlo k podpisu Charty 77?
Vždycky nás ovlivňuje prostředí, ve kterém se pohybujeme. Nebo to co čteme, o čem přemýšlíme. A mne to moje prostředí – Nové orientace a disentu nějak nedovolilo Chartu nepodepsat. Vždyť i ti profesoři na fakultě nás vedli k demytologizaci Bible a od naivní supernaturálnosti k hloubce pravdy. A tak se mi to slilo všechno dohromady a nemohl jsem jinak. Přestože jsme měli tehdy dvě malé děti a normalizace tuhla, byl bych považoval za zradu na sobě a na své víře, kdybych byl Chartu nepodepsal. Prostě jsem ji považoval za nesmírně důležité, navíc hluboce křesťanské vyjádření touhy po spravedlnosti. Ale nebylo to jednoduché – Petr Morée o těch zápasech v době normalizace podává velmi výstižný a přesný popis v publikaci //Cesta církve//.

Jak vypadal váš život po ztrátě souhlasu, když jste faráře nemohl dělat?
To byly kupodivu možná moje nejkrásnější farářské roky. Nejdřív mě nechtěli vůbec nikde zaměstnat, snažili se mě dostat pryč z kraje. Hledal jsem místo například u pošty nebo jinde, a všude to bylo stejné. Ano, pracovníka potřebujeme! Mužského k tomu, výborně! Pak přišly kádrové materiály a bylo po nadšení. Faráře nechtěli. Jedna členka sboru však pracovala jako odečítačka vodoměrů. Ta mě upozornila, že vodárny potřebují pro tuto práci muže. Vodoměry jsou často umístěny v šachtách s těžkým poklopem, který ženy neunesou. Šel jsem se tedy ucházet o místo u vodárny. Kádrovačka byla asi silná v kramflecích, protože přistoupila na všechny mé podmínky: že mě vezmou, ačkoli jsem podepsal Chartu 77 a jsem farář a pod dohledem Státní bezpečnosti, a že to bude bez zkušební doby, protože během ní by ji určitě StB donutila mne vyhodit. Odečítání vodoměrů byla úkolová práce a normy byly dost měkké, takže jsem měl dost volného času a mohl i načerno farářovat. Na kazatelnu jsem samozřejmě nechodil, na to byl paragraf 102 – maření církevního dozoru, ale dalo se dělat leccos jiného, hlavně s mládeží.

Jak to nesl chotiněvský sbor?
Bydlel jsem s rodinou dál na faře. Lidé ze sboru byli úžasní. V Chotiněvsi žilo hodně Volyňáků, repatriantů z Ukrajiny. Ti byli z dob Sovětského svazu zvyklí, že o nic tak moc nejde, dokud nejde o život. Opravdu bát se začínali, až když se střílelo. Takže takové ty policejní provokace přecházeli celkem s klidem. Když třeba stáli dva policajti ve dveřích do kostela a perlustrovali všechny příchozí, pravil jim jeden bratr: To tady natáčíte třináctý díl Majora Zemana, ne? Měli jsme takový systém, že já jsem psal kázání a členové sboru je předčítali při bohoslužbách za tichého a statečného přihlížení laskavých administrujících farářů – nejprve Petra Čapka a pak Jana Opočenského. Byla to hezká léta. Sbor žil semknutě v odporu proti režimu.

Kdy jste začal zase farářovat?
Státní souhlas k vykonávání duchovenské práce jsem dostal zpátky k 1. lednu 1987. Považoval jsem to tehdy za velké vítězství. Myslel jsem, že se perestrojka začíná brát vážně, že se ledy lámou. Až o mnoho let později jsem zjistil v archivech StB, že to navrácení souhlasu bylo motivováno tím, že mě chtěli znemožnit v „závadovém prostředí“, jak estébáci říkali lidem, kteří se v odporu proti režimu angažovali. Takže to zas takové vítězství nebylo, trochu mně spadl hřebínek. Závadové prostředí mělo uvěřit, že spolupracuji se státní bezpečností. Naštěstí se jim to nepovedlo.

A pak to ruplo a vy jste stál u zakládání Občanského fóra v Litoměřicích.
V Praze probíhala revoluce, ale tady se dlouho nic nedělo. V Litoměřicích byla tehdy katolická teologická fakulta. Katoličtí studenti si udělali asi po čtyřech dnech po 17. listopadu takovou malou demonstraci v areálu biskupství, u nich na pahorku. Jinak nic. Tak jsem chtěl svolat na náměstí demonstraci. Jenomže jediný legální způsob rozmnožování byl tehdy psacím strojem, který zvládl nejvýš sedm kopií přes průklepák, to mnozí pamatují. Ale katoličtí bohoslovci byli úžasní, a přestože to bylo tehdy nezákonné, rozmnožili cyklostylem několik tisíc pozvánek, v noci jsme to lidem roznosili do schránek a druhý den se na náměstí skutečně asi dva tisíce lidí sešly. V Litoměřicích byla v té době prázdná fara, nebyl tu žádný farář. Tehdejší kurátor, nebožtík bratr Opočenský, dal svolení, že se v prázdném bytě můžou příznivci revoluce scházet. Zde, doslova na církevní půdě, jsme zakládali Občanské fórum. Dům, který mnozí předtím obcházeli velkým obloukem, byl najednou v centru dění.

Dva roky jste strávil v České národní radě. Pak jste se stal farářem v Litoměřicích. Jaké pohnutky vedly k založení Diakonie?
V České národní radě jsem prožíval krušné chvíle. Byl jsem hodně zklamán politickým vývojem. Když jsem viděl, jací lidé jsou do funkcí voleni, jací získávají oblibu, jak velká je tolerance společnosti vůči lumpárnám, usoudil jsem, že s tím se nevyrovnám a že se stáhnu. Stal jsem se znovu farářem. Měl jsem naivní představu, že když mě zná celé město z veřejných vystoupení, přijde i víc lidí do kostela, aby si poslechli, co povídám. Kdepak. Ani noha navíc. Církev byla zřejmě tak stigmatizována, že se nikdo nový do kostela neodvážil. V roce 1992 jsme založili Diakonii. Ta se povedla; je v povědomí litoměřické veřejnosti, jak v mnoha oblastech pomáhá.

Jaké služby dnes Diakonie nabízí?
Zakládali jsme středisko s cílem pomáhat lidem z okraje společnosti. Původní azylové centrum se postupně proměňovalo podle potřeb klientů, až vyrostlo do nabídky služeb, jejichž smyslem je podpora sociálně slabých a lidí se zdravotním postižením. Máme agenturu podporovaného zaměstnání, chráněné bydlení, domov pro matky s dětmi, chráněné dílny, multifunkční prostor Oka-mžik, čajovnu a restauraci Klobouk, kde lidé postižení obsluhují. Je to nádherná a dobře rozvinutá práce. Ta mi dělá opravdu ohromnou radost. Já jsem v současné době na půl úvazku litoměřickým farářem a druhou půlku věnuji právě Diakonii.

Angažoval jste se dál v politice?
Byl jsem politikou dost otráven. Ódéeskou, hlavně Klausem. V roce 2000 si mě zavolal zdejší lidovecký starosta. Myslel jsem, že půjde o nějaký průšvih v Diakonii, šel jsem na schůzku s neblahým očekáváním, ale sdělil mi, že by mě rádi navrhli do Senátu za Čtyřkoalici. Že si mě lidé pamatují z dob revoluce a že by mohla být velká šance, jak dosáhnout nějaké změny. Podporovala mě tehdy spousta lidí; Tomáš Halík, Jiřina Šiklová, Jiří Grygar a další. Na šest let jsem se tedy stal senátorem. Byla to zajímavá zkušenost a myslím, že se nemám za co stydět. Byl jsem v klubu lidovců, což byla poměrně slušná společnost.

Jak vypadá práce senátora?
Je hodně rozmanitá. Já jsem hlavně využíval role jakéhosi lokálního ombudsmana. U nás bohužel stále platí, že když se někdo domáhá svých práv jako běžný občan neboli člověk z ulice, nic se neděje. Ale když zvednete telefon a ohlásíte se jako senátor, každý se zlomí v pase a vyjde vám vstříc. Někdy to bylo až směšné. Dá se tak pomoct řadě lidí, kterým se děje křivda.

Proslavil jste se obviněním Václava Klause z velezrady za liknavé jmenování ústavních soudců. Jak to tehdy bylo?
Už když byl Klaus zvolen poprvé, říkal jsem, že první věc, kterou udělá, bude, že ochromí Ústavní soud. Nemá ho rád, ani Listinu základních práv. V době jeho nástupu do úřadu právě většině z ústavních soudců vypršel mandát. A jak se dalo čekat, Klaus stále s jmenováním nových ústavních soudců otálel. Senát tedy formuloval jakési napomenutí, ať prezident koná. A já jsem přišel s návrhem, že podle ústavy lze takové jednání považovat za velezradu. Vzbudilo to rozruch, debatovalo se a zdálo se, že by návrh mohl získat podporu, nakonec ale neprošel. Tak to vyznělo jako pouhé plácnutí do vody. Hlavně u nás nikdo nezná Ústavu, a tak si všichni mysleli, že Klause chci žalovat pro vlastizradu.

Považujete se za demokrata? Tělem i duší?
Zápas o demokracii nikdy nekončí. Jak známo, evropská společnost se učila demokratickým principům od reformovaných církví. Ale už Husův důraz na to, že společnost by neměla být hierarchicky uspořádána, který ho koneckonců stál život, šel stejným směrem. A světová reformace na to navázala. Demokracie má však jeden háček. Aby byla funkční, předpokládá, že aspoň nadpoloviční většina hraje fair play. Jakmile většina lidí podvádí, lže a krade a ani sudí nejsou nepodplatitelní, jsou lidé tak otráveni, že nakonec zatouží po pevné ruce. Mám dojem, že v české společnosti v současnosti hodně lidí přestává demokracii věřit. Myslím, že i Andreje Babiše vynesla u posledních voleb touha lidí po silném vůdci, který by udělal pořádek. A to je poněkud alarmující. Spor mezi autoritativním a demokratickým spravováním společnosti není vlastně nikdy hotov.

Co byste vzkázal čtenářům Českého bratra?
Je potřebí, abychom dodržovali pravidla. Chceme-li svobodnou otevřenou společnost, musíme mít zájem o věci veřejné, abychom nesedli na lep kdejakému populistovi. V naší církvi se naštěstí pěstuje po mnoho generací kritické myšlení, které přispívá k orientaci a tříbení názorů. To je dobré a vzácné. Součástí naší křesťanské víry je touha po uspořádání sociálně spravedlivé společnosti, pamatujme na to při všelijakých kampaních proti minoritním skupinám obyvatel. A co je nejdůležitější, nenechme si vnějšími okolnostmi namluvit, že nic nefunguje nebo že je vše ztraceno. Pokud ztratíme naději, tančí ďábel svůj vítězný tanec. Zlo potřebuje lidi zlomit a zbavit naděje. A stejně jako svíce osvěcuje prostor tím víc, čím ten je temnější, naděje je spásná právě tam, kde už mnozí žádnou nemají. A křesťan se pozná nejen podle své víry, ale možná ještě víc podle své naděje – a ovšem lásky. Tak to nevzdávejme!

Ptala se Daniela Ženatá