(ČB 3/2014) Král Saul byl prvním demokraticky zvoleným izraelským politikem. Nakonec jej zničilo to, že ve svém rozhodování stále naslouchal hlasu lidu: Když se lid bál Goliáše, bál se ho i Saul. Když vycítil, že by si lid rád nechal kořist z tažení proti Amálekovi, která měla být zničena jako klatá, nechal jim kořist. Když se lidu nechtělo před bitvou čekat s obětí na kněze Saula a už se začínal rozcházet zase domů, Saul pod tlakem hlasu lidu sám obětoval, sám sebe vysvětil na kněze.
David, který byl zvolen mnohem méně zřetelnou většinou, vlastně spíše menšinou judského kmene a k moci se dostal až sérií vyjednávání a kompromisů, svou moc dovozoval z milosti Boží, ne z vůle lidu. Ke konci „volebního období“ byla jeho popularita natolik nízká, že jej dokonce nakrátko, bez odporu většiny lidu, sesadil vlastní syn. A ještě u jeho vnuka Rechabeáma se ukazuje, že davidovci nevládli s většinovou podporou.
Světské i církevní volby jsou skvělé v tom, že vládce se neujímá moci násilím, ani dosazením shora, ani z dědičného titulu. Ujímá se moci se souhlasem jemu poddaných. Pokud je povolán na dobu určitou, přinášejí volby další výhodu: Předáka, který ztratil důvěru, jde odstavit bez použití násilí.
Světský ani církevní předák nemá ale být vykonavatelem vůle lidu. Lid totiž ve svých přáních nemá žádnou odpovědnost. Lid by si přál nízké daně i bezplatnou zdravotní péči. Tu ale nejde zaplatit jinak než z vysokých daní nebo zadlužením státu. Lid si může přát obojí najednou, ale lid není tím, kdo by pak věc prakticky zařizoval.
Dobrý světský i církevní předák by se tak neměl zodpovídat lidu. Tj. neměl by vládnout na základě momentálních průzkumů veřejného mínění. Dobrý předák by měl mandát od lidu brát jako svého druhu vazalskou přísahu: Věříme, že budeš rozhodovat nejlépe a my tě budeme (čtyři roky nebo třeba deset let) poslouchat. A v dalších volbách už tě třeba volit nebudeme. Dobrý světský i církevní předák by měl vládnout z milosti Boží a Bohu (a svému svědomí) se odpovídat.
Když se touto optikou podíváme třeba na prohlášení synodní rady; vždy někoho potěší, někoho rozčílí. Nikdy nemluví za všechny v církvi. Kdyby ale měla mluvit za všechny, neřeknou nic konkrétního. Když si volíme své předáky, počítejme s tím, že budou následně mluvit na základě svého svědomí a přesvědčení. A z druhé strany, kdo má moc, ať se především ptá, co chce Bůh. Kdo je u moci, nezavděčí se nikomu. To patří k věci.
Tomáš Pavelka