(ČB 3/2014) Odpovědná občanská společnost demokracii upevňuje
Churchillova aforistická charakteristika demokracie jako nejméně špatného ze všech nedokonalých řešení správy společnosti prochází v posledním desetiletí zatěžkávací zkouškou. Je to zkouška přechodná, nebo zásadní? Když končila první světová válka, byl Masaryk přesvědčen, že došlo k definitivnímu vítězství demokracií nad teokraciemi. Za dvacet let se zdálo, že realista Masaryk propadl iluzi: totalitní systémy, rudý a hnědý, ovládly v Evropě pole politické a zanedlouho i pole válečné. Druhou světovou válkou byl vyřčen ortel nad první diktaturou, o bezmála půl století šla do kytiček i diktatura druhá.

Masarykovo proroctví se nakonec ukázalo dějinně nosné, i když se načas nad ním zatáhla temná obloha. Západní demokracie prokázaly neobyčejnou životaschopnost; civilizačně se koncem minulého století prosazovaly stále mocněji jako inovace schopné systémy. Svými iniciativami na vědeckém, technologickém i ekonomickém poli vtiskly výraznou stopu novodobým dějinám, a to v planetárním rozsahu. Anglické, belgické, holandské, francouzské a portugalské demokracie zvládly i tak rozsáhlý otřes, jakým byl rozpad koloniální soustavy koncem padesátých let 20. století. Ten postihl ty největší z nich, pro něž dekolonizace znamenala prudkou změnu podmínek vnitřní i zahraniční politiky. Západní demokracie si však poradily nadmíru dobře i se změnami v oblasti ekonomiky a kultury. Ve světovém měřítku demokracie zvládly i menší seizmické záchvěvy, když například počátkem sedmdesátých let minulého století musely čelit náhle vypuknuvší tzv. ropné krizi. Snad se nedopustím myšlenkového zkratu, když prohlásím, že západní demokracie překonávaly všechny hrozby přicházející zvenčí. Svým civilizačním výkonem, který v sobě měl a dosud má „misijní“ náboj, infikovaly zdravě i rozsáhlé oblasti dalších kontinentů. Jsou tak příslibem pro budoucnost.

Hrozba ekologické a sociální krize
Nejhorší zkouška však demokracii čeká, jak se zdá, vlivem procesů, které probíhají uvnitř tohoto pozoruhodného systému.

To lze doložit, podle mého soudu, dvojí latentní krizí, která demokracie provází jako neodbytný souputník: jednak krizí ekologickou, jednak hrozbou sociálního výbuchu. Obojí je výsledkem procesů, které mají svůj zdroj v samotném systému, fungujícím v podvojnosti parlamentního politického mechanismu a tržní ekonomiky. Zatímco politický mechanismus si poradil s narůstající mocí moderní společnosti díky Montesquieuovu rozpoznání, že kumulovanou moc je nutno rozdělit, aby byla možná vzájemná kontrola všech jejích držitelů, tržní ekonomika industriálního a postindustriálního věku generuje rychle za sebou procesy, které začínají ohrožovat samotnou vitální bázi této ekonomiky a urychluje společenskou diferenciaci jejích aktérů. Jinými slovy spotřeba, která je hnacím motorem výroby (zpětně ovšem i jí zase nucena k rafinovanější poptávce), zatěžuje nadmíru životní prostředí, i když se zavádějí stále přísnější kritéria jeho ochrany. Naše demokratická civilizace je také civilizací odpadů, zamořené půdy, znečištěných vod a otráveného vzduchu. Místní zlepšení (a naše země je na tom ekologicky lépe, než před rokem 1989) tu stojí proti celkovému zhoršení.

Ekonomické dopady
Sociální krize jde ruku v ruce s krizí ekologickou. Zjištění, že se rozevírají nůžky mezi chudými a bohatými v euroamerické společnosti, nejen mezi chudými zeměmi Jihu a bohatými zeměmi Severu, patří sice mezi triviální zjištění stejně jako chmurné líčení stavu životního prostředí, ale to nic neubírá z jejich palčivosti. A tyto krize procenta nezaměstnaných na evropském kontinentě v posledních letech zvyšují. Pokud se uvedená krize protáhne do dalších let a nůžky mezi rostoucím bohatstvím a narůstající chudobou se budou nadále rozvírat, vyvolá to dříve či později napětí, hrozby a střety, s nimiž si nikdo neporadí.

S touto dvojí hrozbou, která je produktem vnitřních civilizačních procesů probíhajících v západních demokraciích, souvisí i další znepokojivý moment: dochází k nepředvídatelným pohybům finančních zdrojů, které mají jednotlivé státy demokratické soustavy k dispozici. Opět jde o důsledek vnitřních ekonomických sil, které jsou pro tržní ekonomiku charakteristické. Máme co činit s jevem, který se v zesilující míře začíná uplatňovat v mezinárodním měřítku: Jednotlivé státy nemohou v důsledku někdy velmi náhlých a prudkých kurzovních změn splnit fiskální povinnosti v oblasti sociální a ekologické (kromě dalších), protože celkový objem finančních prostředků nabývá v důsledku těchto změn nezřídka velmi kolísavých úrovní. Finanční krize posledních let nejprve v Asii, pak v Mexiku a v Argentině, nejnověji v euroamerické oblasti svědčí o nepředvídatelném vývoji v důsledku pohybu spekulativního kapitálu, který může leckde způsobit doslova „škrt přes rozpočet“. Navíc, jak konstatují množící se kritické hlasy, pohyby spekulativního kapitálu, kombinované s manažérskou správou velkých nadnárodních společnosti, se vymykají kontrole zdola, jsou tedy v mezinárodní oblasti nedemokratickým prvkem, zatímco politický a ekonomický život uvnitř států euroamerické oblasti je spravován mechanismy víceméně demokratickými. Tento rozpor vyžaduje řešení, tentokráte na mezinárodní úrovni. Potřebujeme demokracii pro civilizaci, která se začíná formovat v planetárním rozsahu. Nemůžeme přežít v systému stále silněji se prosazujících uzavřených velkokapitálových zón, z nichž se čím dále hlasitěji a častěji ozývá: No comment! Únik z demokratické kontroly je pro demokracii nebezpečný.

Stojíme před náročnými úkoly. Musíme analyzovat zjevné i dosud skryté tendence uvnitř tržní ekonomiky, pro niž je v dlouhodobém výhledu demokratické uspořádání společnosti nepostradatelné. Jen tak se naučíme čelit některým jevům, jež ohrožují samotný demokratický systém. Čeká nás odvážná analytická práce, podobná té, kterou podnikal v polovině devatenáctého století Marx ve svém Kapitálu. Rozdíl, který v této souvislosti musím zdůraznit, je ovšem významný: výsledky takové sociálně-ekonomické a ekologické analýzy nesmějí narušit demokratický systém, který se v zásadě osvědčil. Žádná diktatura jedné strany shora či divokého hnutí netrpělivosti občanů zdola. K tomu bude zapotřebí mj. i soustavné výchovy k demokratickému myšlení a jednání; je třeba si osvojit takový typ vztahů mezi občany a vládnoucí mocí, v nichž by převládly tolerance, schopnost dialogu, součinnost a spolupráce, tedy to, co vytváří základní rysy odpovědné občanské společnosti. Takové výchovy je třeba ve všech postkomunistických zemích. Zdá se mi však, že je jí ve stoupající míře zapotřebí i v zemích západních. Zde se podle mého soudu rozvírají jiné nebezpečné nůžky: Mezi těmi, kdo považují demokratický systém za nejvhodnější pro uskutečňování všech potřebných společenských změn, a těmi, kdo nad tímto systémem začínají lámat hůl, chovají se k němu stále lhostejněji či dokonce začínají usilovat o jeho odstranění.

Práce politiků: odpovědnost za demokratickou správu země
Ruku v ruce s tím se vynořuje naléhavá potřeba mít u nás politiky, pro něž čas mezi volbami nelimituje jejich představivost a politický program. Vždyť dlouhodobá perspektiva charakterizuje státníka, volební termíny tuctového politika. K této nové politické kultuře, k demokracii, která proniká veškerý veřejný, spolkový, stranický život domácí i mezinárodní, mohou spolu s probuzeným občanstvím významně přispět také bdělá a přitom odpovědná investigativní média. Jsem dalek tvrdit, že u nás se odehrávají jen pokleslé nekulturní politické půtky a hrátky; zaměříme-li svůj pohled na to, co se děje v obcích, nejrůznějších osvětových, humanitárních organizacích a spolcích, v kulturních a církevních organizacích, budeme překvapeni, kolik občanských aktivit se denně uskutečňuje. Avšak politiků, kteří by vedli soustavný rozhovor s občany, a občanů, kteří kromě svých partikulárních zájmů si vyhradí čas i pro starost o obec, není nikdy dost.

Výzva pro křesťany
Zápas o fungující a inspirující demokracii se uskutečňuje v každé generaci vždy znovu. Je to tak proto, že nejde o přírodní fakt, ale kulturní a duchovní akt. V tomto smyslu Masarykova vize, že demokracii čeká slibná budoucnost, není popisem toho, co musí nutně nastat, ale výzvou pro nás vydat se jí v službu a trpělivě ji uskutečňovat. A to je výzva i pro křesťany: usilovat o odpovědnost za prohloubení demokratické správy země, o její pravou a potřebám doby odpovídající úroveň tak aby základní potřeby občanů v sociální oblasti byly pokryty a zároveň zachována dostatečná míra politické svobody ve společnosti.

Jakub S. Trojan
(Autor je profesorem na katedře teologické etiky ETF UK.)