(ČB 2/2014) Zvěsti o nedorozuměních, která čas od času vznikají uvnitř Reformované křesťanské církve na Slovensku, jsou pro nás většinou málo srozumitelné a o to více znepokojivé. To že existující nesnáze souvisejí především s rozdíly v národní a jazykové identitě členů této církve, se většinou ví. Povědomí o širším kontextu a různých dílčích aspektech přetrvávajících národních citlivostí v zemích sousedících s dnešním Maďarskem u nás ovšem nijak silné není. Po několikaletém pracovním pobytu v Budapešti, kde jsem měl možnost maďarskou společnost i tamní reformovanou církev hlouběji poznat, se proto pokusím přiblížit čtenářům Českého bratra některé své zkušenosti a poznatky.

Základním iritačním faktorem ve vztazích mezi Maďary, Slováky a dalšími národy regionu jsou diametrální a hluboko zakořeněné odlišnosti v nazírání příčin a důsledků historických událostí uplynulých více než 150 let. Taková věc jistě není v Evropě ničím ojedinělým, obdobné odlišnosti nepochybně existují například i ve vztahu Čechů s Němci nebo s Rakušany. Jenomže zatímco zde takové rozdíly v historické paměti naštěstí přežívají až na výjimky již jen v rovině více méně latentní, ve vztahu slovensko-maďarském jsou přítomny nesrovnatelně silněji, jakoby aktuálněji, a jsou také téměř každodenně znovu a znovu jitřeny.

Za všechno může „Trianon“
Jakýmsi symbolickým těžištěm maďarského vnímání dějin je slovo Trianon, označující palác poblíž zámku Versailles, kde byla v roce 1920 podepsána Trianonská mírová smlouva (jedna z tzv. Pařížských předměstských smluv, ukončujících první světovou válku). Touto smlouvou, zakotvující nové hranice Maďarska po první světové válce, přišly někdejší Uhry o velmi rozsáhlá území, zahrnující kromě „Horní země“ (dnešní Slovensko) i další pro Maďary významné oblasti – Podkarpatsko (Podkarpatská Rus, dnes součást Ukrajiny), Sedmihradsko (dnes v Rumunsku) a Vojvodinu (v Srbsku). Z maďarského pohledu byly tyto oblasti násilně „vytrženy z těla tisícileté svatoštěpánské říše“, rozprostírající se na území jasně vymezeném ze severu, východu i jihu hřebeny Karpat. Karpatskou kotlinu totiž většina Maďarů vidí jako přirozený prostor pro vlastní státnost; podobně nahlíží většina Čechů na kotlinu českou (na plastické mapě stejně dobře viditelnou). Maďarsko v jeho dnešních (post-trianonských) hranicích je v očích jeho obyvatel naopak jen jakýmsi torzem, asi jako kdyby z české kotliny zbylo po nějaké válce jenom o málo víc než střední Čechy. Skutečnost že ztracená území někdejších Uher byla obývána etnickými Maďary jen z menší části, na tomto pohledu nic podstatného nemění. Trianon se prostě stal synonymem nespravedlivého diktátu mezinárodního společenství a historické křivdy, jejíž náprava nebo alespoň zmírnění byly naprosto určujícím cílem maďarské politiky v meziválečném období i během druhé světové války.

Když se po částečných úspěších této politiky v podobě dvou Vídeňských arbitráží (získání jižního Slovenska a Podkarpatské Rusi v listopadu 1938 a severní části Sedmihradska v srpnu 1940) hranice po skončení druhé světové války vrátily zase zpátky tam, kam je nakreslil Trianon, bylo neštěstí zpečetěno a zarylo se maďarského národního vědomí snad ještě hlouběji. Doba komunismu pak zatlačila palčivý pocit křivdy a nepochopení kamsi do podvědomí, odkud po pádu totality opět nevyhnutelně vyplul na povrch.

Hluboko zakořeněný pocit křivdy
Je tento pocit křivdy do nějaké míry legitimní nebo alespoň lidsky pochopitelný? Proč je o tolik intenzivnější než třeba u sousedních Rakušanů, kterým přece z někdejší říše také zbyl jen zlomek? Když na území historických Uher po dlouhých stoletích konečně skončilo období nadvlády Habsburků a ještě před nimi Turků, Maďary zcela opanoval sen o obnově státu vpravdě maďarského, sen, jehož intenzitu výmluvně ilustruje grandióznost budovy parlamentu a dalších budov v Budapešti. To lze i pochopit. Proč je ale pro Maďary dodnes tak těžké porozumět tomu, že v době národních obrození a sílících tužeb po vytváření vlastních národních států se s takovým snem „nemaďarské národy Uher“ už mohly sotva ztotožnit? A hlavně: co dělat s tímto nestráveným pocitem nepochopení a křivdy dnes, v Evropě 21. století?

Pokoušet se o byť jen dílčí odpovědi na tyto nesnadné otázky na tomto místě není možné. Z mé zkušenosti je jisté jedno: Jednoznačné odmítnutí si zaslouží přetavování historických reminiscencí do vyloženě fašizujících excesů. Jinak je dobře o výše popsaném rozpoložení maďarské duše alespoň vědět a rychle je nesoudit očima naší historické zkušenosti, která je v mnoha ohledech jiná. Nepředstavovat si, že pro Maďary by bylo snadné své hluboce zakořeněné frustrace rychle překonat, i kdyby stokrát chtěli. Snažit se jim v mezích možností porozumět a zároveň jim trpělivě pomáhat k tomu, aby nebyli zahleděni jen do dějin vlastního neštěstí a učili se alespoň si všímat také pocitů těch, kdo se jejich historizujícími ambicemi a nápady cítili a dodnes cítí bytostně ohroženi.

Nelehké sousedské soužití
A tak zpět k Slovákům, kteří jsou mezi takto zasaženými sousedy Maďarů z různých důvodů asi na prvním místě. Reagovat na všemožné maďarské počiny s přiměřeným nadhledem je pro Slováky, zvláště na pozadí jejich dějinných zkušeností, nepochybně těžké. A neméně těžké může být pro některé z nich smířit se s tím, že ve střední Evropě už v dnešní době nelze řešit problémy soužití národů cílenou asimilační politikou, natož pak nějakými ještě kontroverznějšími metodami. Žádoucím řešením dnešní Evropy není národnostní asimilace, ale občanská integrace – jenomže jak se na takovém řešení domluvit s těmi, kteří státní útvar, ve kterém žijí, většinou vnitřně nepřijímají a svoji loajalitu stále upínají spíše k Budapešti, která je v tom všemi možnými i nemožnými způsoby podporuje?

Rozdávat Slovákům za dané situace nějaké rady je těžké a – možná zvláště pro nás – i ošidné. Jediné, co můžeme dělat, je asi opět snaha takovým citlivostem rozumět a trpělivě pomáhat jedněm i druhým v tom, aby na svá historická traumata brali vzájemně ohled a varovali se konfrontačních postojů, které vše jen zhoršují.
Z pohledu českobratrských evangelíků může být obtížně pochopitelné také to, že do osidel národního přetlačování upadá i církev, která by mohla (měla..!) mít odkud čerpat patřičný nadhled a jiné důrazy. Jenomže národní cítění je v regionu „tradičně“ tak silné, že má tendenci dominovat všemu ostatnímu, a národní identita se zde začasté kryje s církevní příslušností. Právě reformovaná církev je Maďary navíc už od dob turecké nadvlády považována za vrchní strážkyni národních hodnot. Maďarská vlajka v kostele a zpěv národní hymny při bohoslužbách jsou jevem zcela běžným. I když jsou maďarští reformovaní jinak svým teologickým zázemím, zbožností, charakterem bohoslužeb atd. českobratrským evangelíkům velice blízcí, rozdíly dané významem „národních hodnot“ v životě církve jsou nepřehlédnutelné.

V dnešní Evropě nehrozí, že by Maďarsko otevřeně vznášelo nějaké požadavky na změny hranic. Kdekoli je to ovšem aspoň trochu možné, snaží se tyto hranice ignorovat. „Maďarsko je jediným státem na světě, který sousedí sám se sebou“. Budapešťské veřejnoprávní rádio Kossúth každodenně vysílá pořad nazvaný Rodná zem bez hranic, zprostředkující informace z prostředí maďarských komunit v sousedních státech. „Zastávání zájmů Maďarstva v Karpatské kotlině“ je stálou součástí všech maďarských zahraničněpolitických strategií. Budapešť považuje Maďary zvolené v sousedních zemích do tamních parlamentů nebo parlamentu evropského za součást domácí politiky; k tomu účelu bylo v maďarském parlamentu v roce 2008 dokonce formalizováno Fórum maďarských poslanců Karpatské kotliny. A bylo by možné pokračovat bezpočtem dalších příkladů.

Když tedy synod Reformované křesťanské církve na Slovensku v roce 2010 odhlasoval, že se jejich církev stane součástí Maďarské reformované církve, bylo to z maďarského pohledu zcela „v řádu věcí“. Stejně jako v případě parlamentu to přece neznamená formální ignorování struktur existujících ve státě jménem Slovenská republika, ale „pouze“ zavedení jakési struktury paralelní, která je ovšem obrazem toho, jak (by) věci měly být správně. Že právě takovýto přístup je trnem v oku těm, kteří mají se staletími maďarské dominance své zkušenosti, se nelze divit.

A tak zatím nezbývá než doufat, že se zažité předsudky a strachy jednou přece jen podaří překonat a že název hnutí z počátku 90. let „Spolužitie / Együttélés“ dojde rozumného a vzájemně obohacujícího naplnění. Cesta k tomu ale zřejmě nebude ani krátká ani snadná. Kéž v tom reformovaní i jiní křesťané sehrají pozitivnější roli než dosud.

Jaromír Plíšek, bývalý velvyslanec v Maďarsku a Rumunsku
(obr: wikipedie)