Petra Procházková, novinářka a zahraniční korespondentka
V zahraničí se Čech nepozná, pokud co chvíli nevybalí z batůžku řízek v chlebu. Umíme se v cizině skvěle přizpůsobit a splynout s davem, což je vlastnost dobrá, jenže doma se tohle někdy transformuje ve snahu nevyčnívat, neupozorňovat na sebe a přežít v klídečku, teple a smrádečku za každých okolností.

Mikuláš Vymětal, farář a aktivní zastánce soužití všech
V poslední době jsem zažil především to, že k češství se hlásí lidé značně podivní – fotbaloví chuligáni, hlasatelé nesnášenlivosti na internetu i nenávistně se chovající účastníci pochodů proti sociálně vyloučeným lokalitám, stejně jako extrémně konzervativní zastánci Benešových dekretů a různí vševědové. Češství pak bylo vždy proti někomu – Ostravákům, Romům, Němcům, Evropské unii. Čech je ten, který je proti. Nestálo by za to, zbavit se odkazu na národnost ve jménu časopisu i církve?

Constance Šimonovská, německá farářka pracující v české církvi
„Češi neplánují tolik dopředu a tak detailně,“ vysvětluji občas německým sborům a skupinám, které chtějí organizovat společnou akci. A možná stejně často mi někdo z těch, „kdo míň plánují“, nečekaně vypráví o svých německých prarodičích.

Jan Zámečník, jihomoravský farář
Asi podle toho, že skáče, protože „kdo neskáče, není Čech“.

Alžběta Široká, referentka v zahraniční firmě
Napadá mě nevkusně oděný jedinec s igelitkou s logem supermarketu, na nohou bílé ponožky v sandálech a v kufru lahváče z domova, popř. vykutálenec, schopný si poradit za všech okolností. To je ale spíš karikatura, takový Čecháček. Čech se pozná tak, že umí dobře česky, zná svoje kořeny, za to že je Čech, se nestydí, ale přitom nezapomíná na ony špatné stránky češství.

Lenka Schmidtová, humanitární pracovnice Aktive Direkt Hilfe v Kongu
Češi jsou zklamáni církví coby organizací, politikou, korupcí. Ve srovnání s jinými národy pěstují blízké rodinné vztahy, děti se neosamostatňují a nežijí samy tak brzy. Rádi užívají života; pivo a jídlo hraje důležitou roli. Nejsou velcí puntíčkáři. Nemají rádi, když se někdo chová nadřazeně, ale když není zbytí, umějí se přizpůsobit a žít v mezích dané svobody.

Oliver Engelhardt, referent ekumenických a zahraničních vztahů
Jen tak se pozná těžko. Řekl bych, že typickým humorem, českým jazykem anebo tím, že ve vlaku okamžitě vybaluje svačinu (většinou řízky). Ale to se dá všechno naučit. Spolehlivě se pozná jen podle pasu, a tím má některé dveře otevřenější, jiné zase zavřenější než někdo jiný.

Jan Trusina, farář a editor Sbírky kázání
Dost jsme si v průběhu dob, kdy nad námi leckdo panoval a utiskoval nás, navykli vidět odpovědnost, případně vinu, za nedobrý stav věcí u jiných. A tak jsme často nakloněni vinu za své maléry svalovat na ty druhé. Snad i proto je v nás kapka nedůvěry, pochyb, možná i ustrašenosti. Něco hezkého mám před sebou a hned mne napadne: Ale co kdyby…?

Martin Balcar, konzultant
Napadá mě obraz, jak se vracím letadlem do Čech a když přijdu na „gate“ před odletem směr Praha, poznávám jasně v čekárně Čechy. Já bych tak v tu chvíli chtěl být nabubřele někdo jiný, ale poznávají i oni mě a většinou se mě do minuty kdosi zeptá česky „Pane, nevíte kolik je hodin?“

Monika Žárská, překladatelka
Nechcete raději začít tím, jak se pozná Moravák?