(ČB 11/2021) Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. (2Tim 4,7)

Tato Pavlova slova z listu Timoteovi byla to první, co mne napadlo při vzpomínce na Jana Hudce. Tento jeho běh začal v zábřežském sboru v rodině zelowských reemigrantů. Zde dozrával jeho vztah k Hospodinu, zakotvení v evangeliu, radost z přírody, hudby a zpěvu. Než začal sloužit v církvi, vystudoval průmyslovku, oženil se s mladou farářkou Pavlou Petrovou, pracoval jako garanční technik a ještě v Zábřeze se jim narodily dvě děti. Teprve poté nastoupil na svůj první sbor v Uherském Hradišti. Zde se zasloužil o získání vily Doubravka, objektu v Luhačovicích, který sloužil nejen členům kazatelské stanice, ale také rekreaci. Z Uherského Hradiště přešel na Valašsko, nejprve na horní sbor ve Vsetíně a poté do Liptálu. I zde kromě pilné práce pastýřské věnoval své síly různým stavebním projektům. Po letech služby na Valašsku se rozhodl vrátit do rodného kraje a přijal pozvání do sboru v Hrabové. Také v tomto sboru se projevila nejen jeho zapálenost pro nesení evangelia, ale také péče o hmotné dědictví předků. A tak se hrabovský kostel dočkal zřízení regionálního muzea ve sklepních prostorách a zejména opravy věže a unikátní hvězdárny. Jakoby se v Janu Hudci vrátila osobnost bratra vikáře Šedého, kterého si oblíbil.

Bratr Jan nebyl farářem, který by zůstal uzavřen na faře a v kostele. Svým obdarováním tyto brány dokázal otvírat, a přibližovat tak život církve i širokému okolí. Ať již to bylo v městských sborech jako Hradiště a Vsetín, nebo pak v těch venkovských, kde se život sboru prolínal s životem obce. Již při působení na Valašsku spolupracoval s partnerským seniorátem Sulzbach – Rosenberg, účastnil se projektu Budujeme mosty, ve kterém koordinoval spolupráci učitelek církevní mateřské školy z partnerského bavorského seniorátu a několika vsetínských mateřských škol. Na jeho posledním působišti mu na srdci ležela otázka smíření mezi Čechy a Němci, neboť v tomto kraji byly tyto vztahy silně poškozeny událostmi roku 1938, ale pak i odsunem v roce 1945. A tak v květnu 2015 se podařilo uskutečnit projekt Krok ke smíření, v jehož rámci se konaly také ekumenické, česko-německé bohoslužby na hřbitově v Leštině, kde se nachází pomník k odsunu německých obyvatel. V roce výročí Lutherova vystoupení v Německu pak jako symbol ekumeny byl opět přítomen host z děkanátu Sulzbach – Rosenberg, který se účastnil nejen bohoslužeb, ale i sázení kunvaldské lípy u bývalého kostela německé evangelické církve v Zábřehu.

Velkou Honzovou láskou byl také zpěv, a tak nemohu nevzpomenout na jeho práci se zpěváky v Liptále, Hrabové a Zábřehu. Zejména působení v Zábřeze mělo své kouzlo, neboť tam Jan symbolicky navázal na službu svého otce, u kterého se dost současných zpěváků učilo své první písně. Chvíle nad notami a klavírem či varhanami asi pro mnohé z nás zůstanou právě těmi nezapomenutelnými. Vždyť zde se úročila veliká radost nad evangeliem, která pozvedá lidskou duši z běžných starostí tohoto světa do laskavé náruče našeho tvůrce. V této náruči již nyní spočívá i náš milý bratr Jan, když v kruhu svých blízkých s počátkem podzimu směl doběhnout do cíle. Buď Bohu sláva za jeho dílo.

Vlastislav Stejskal, FS Zábřeh