(ČB 10/2021) Opusťme grafické znázornění vývoje církve, které nechává od letnic růst jeden kmen a z něj pak nechává vyrašit tu tlustší, tu tenčí větve. Od počátku to bylo hodně divoké houští. Představě jedné církevní organizace výrazně nahrál až rozpad Římské říše, kdy se církevní struktura stala jedinou zárukou pořádku. Pokud zůstanu u obrazu stromu, tak si církev po roce 313 přirovnejme k vyšlechtěné bonsaji. Ve čtvrtém století už jsou pilně vyštípávány a odřezávány ostatní pruty i nepohodlné větvičky a kmínek je kroucen tak, aby vyhovoval státním zájmům nabídnout lidu jednotící ideu pro zachování pořádku.

Necháte-li bonsaj růst, stane se z ní časem opět normální strom. Proto je nutno čas od času drátek vrátit, čas od času nějakou tu větvičku přištípnout. Ve zmatcích 5. – 8. století bonsaj církve stále víc planěla a vracela se k původní rozptýlené podobě. Musel se nejprve vrátit postoj posledních císařů Římské říše, totiž že jeden stát potřebuje jednoticí ideu. Potřebuje jednotné náboženství. S jednotným náboženstvím pak půjde tento stát řídit a ovládat: Otec Karla Velikého daroval papeži jakési územíčko kolem Vatikánu a od té chvíle náboženství a politika prorůstají a splývají.

Paralelně s tím se ale naše obrazná bonsaj stále pokouší dostat do přirozeného stavu. Projevem této snahy je to, čemu se říká v zahradnictví „vlk“, tedy výhonek, který vyroste často přímo z kmene a žene se za sluncem. Čím křivější je kmen, tím zřetelněji takový „vlk“ ukazuje, že přirozený směr je nahoru – k nebi. V mnohém jsou to výhonky zplanělé. Vyroste-li na nich ovoce, bude málokdy hned k jídlu. V mnohém ale představují skutečnou podobu toho nejranějšího křesťanství – nejednotného, hledajícího, plného nadšení, misijního zápalu. Takové proutky a výhonky jsme schopni vysledovat vlastně od samého počátku snah o centralizaci.

Markionovci, sabeliáni, montanisté, donatisté, novaciáni, doketisté, monarchisté přísní i adopcianističtí a modalističtí, ariáni, nestoriáni, pelagáni i semipelagiáni, prisciliáni, monofyzité, monotheltisté, paulikáni, albigenští, bogomilové, valdenští, lollardi, pikarti, husité… no a konečně luteráni.

V luteránství se proti mocenskému tlaku jednotné církevní organizace konečně postavil tlak, který obstál a který už nebyl buď zničen (albigenští ve Francii), dočasně trpěn (český utrakvismus), či přežil na okraji (Valdenští). Od této chvíle už se konečně ukazuje, jaká větev nese jaké ovoce, aniž by byla ještě před květem násilně odříznuta.

Tak nesme dobré ovoce, ať je vidět, že jsme dobrá větev.

Jaroslav Pechar, pexels.com