(ČB 7+8/2021) Od církve se často očekává, že bude strážkyně tradičních hodnot. Rodiny především. Tímto dnešním slovem ovšem Ježíš roli rodiny velmi relativizuje. Když si přečtete ten příběh celý, uvidíte Ježíšovu matku Marii a jeho bratry, jak stojí venku přede dveřmi. Ježíš se k nim nehlásí, a místo toho dokonce říká, že bližší jsou mu ti, kdo spolu s ním plní Boží vůli.

Mnohým z nás by to mohlo připomenout situaci, když třeba i nám jsou lidé ve sboru bližší než členové vlastní rodiny. Ve sboru si dokonce navzájem říkáme „bratře, sestro“ a sbory budujeme na způsob velkých rodin, na mezilidské blízkosti nám záleží. Ježíš na tomto místě evangelia dokonce hodně nečekaně řekne, že ten, kdo věří, se může stát jeho matkou – tohle asi v katolickém kázání neuslyšíte. Ve smyslu, že v nitru křesťana se rodí Kristus, obnovený obraz Boží. Že Kristus je s námi spojen až tělesně.
Takže zpátky k naší otázce: nakolik tedy Nový zákon zpochybňuje roli rodiny? Ježíš skutečně říká, že vztahy, v nichž se s někým shodneme ve vůli a ve víře, jsou pro život člověka důležitější než vztahy pokrevní. I Pavel to řekne podobně: „Nežiju už já, ale žije ve mně Kristus.“ A dvakrát používá obraz, že Ježíš je hlava církve a my její údy. Takže zase řeč o jednom těle, zase o sjednocení jedinou vůlí. Ale zároveň si všimněme si, že i v myšlence manželství je přece něco podobného. Že se dva snoubenci pro sebe rozhodnou, uvolní své rodinné vazby, „opustí svého otce i matku“ a žijí především spolu a pro sebe. „A budou ti dva jedno tělo.“
Vlastně jsou ty dva obrazy tělesného sjednocení v Bibli vedle sebe: sjednocení s Kristem a sjednocení manželů. Ostatně jedině v těchto dvou případech Nový zákon říká, že se lidé mohou tělesně sjednotit. Splynutí s Kristem, splynutí manželů. Obojí je silné zaslíbení, obojí je těžký úkol. A myslím, že není těžký až dnes, že to nikdy nebylo jinak.

Aleš Wrana