(ČB 6/2021) Daniela Pince jsem poznal jako účastnika branických mládeží před pěknou řádkou let. Jako vynikajícího muzikanta, jako člověka s citem pro češtinu a především jako diskutéra, hledajícího poctivě svoje postoje. Do značné míry mi reprezentuje vývoj myšlení v branickém sboru a tak jsem ho rád požádal o rozhovor – k tématu, kde se tento vývoj také zřetelně projevil – v otázce parnerství s nevěřícím.

Když jsi uvažoval o nalezení životní partnerky, jak důležitá byla otázka její víry?

V naivitě teorie jsem myslel, že otázka víry důležitá bude – na jednom křesťanském táboře mi řekli, že jediná správná cesta věřícího je chodit s věřícím. Praxe mě však nakonec přesvědčila, že bychom Pána Boha okrádali o velmi široké pole působnosti, kdybychom mu nedovolili působit ve smíšených (nevěřící + věřící) svazcích. Věřím, že Bůh má pro každého připravenu unikátní cestu, a nevěřím, že smíšené manželství je principiálně něčím, co ho hněvá. Cítím však, že pak jsou na můj život křesťana kladeny vyšší nároky – ve smíšeném partnerství svou víru musím střežit bedlivěji, než bych nejspíš musel v křesťanském; i když, vlastně nevím – druhou variantu nemám prožitou (do kostela však chodím sám, modlím se sám a o víře se doma nepobavíme jinak než teoreticky). Dá se ale také říct, že v určitých ohledech mám výhodu. Všechno, čemu věřím, prochází ne vždy příjemným, zato však zdravým ohněm myšlenkových střetů, všechno, co si myslím, musím pečlivě tříbit k uspokojivé formulaci – když jsou ti dva obvykle zajedno, nemají potřebu dobře formulovat své články víry, protože se nějak vlastně vždycky shodnou.

Říkáš „střežit víru“. Co tím myslíš? Máš obavy, že bez opory v rodině může víra snáze vyprchat?

Ano, takové obavy mám. Starostí všedních dní je mnoho, hovorů o víře mezi námi bylo více dřív; teď už o sobě v tomto ohledu nějak všechno víme, navíc manželku nepotkám s Biblí, neřekneme si, že za toto či ono se chceme modlit, nezaslechnu ji hrát na klavír písničku z kostela. Svou víru „střežím“ jen a jen já sám.

Když jsi svou životní partnerku hledal, hrála tvoje víra tedy nějakou roli?

Nejsem si úplně jist. Patrně bych řekl něco ve smyslu, že v křesťanských společenstvích jsem míval pro budoucí životní partnerku otevřenější oči – to se dá dokonce naznačit tak, že první čtyři dívky, o které jsem explicitně stál, z křesťanského prostředí byly. Ale slovo „hledání“ je na můj vkus trochu silné – já jsem v podstatě nikdy nehledal. Já jsem se jen vyskytoval ve společenstvích, kde mi bylo dobře a kde se vyskytovaly také nějaké slečny. A tu a tam se stalo, že jsem po některé zatoužil. Ale protože „láska si nevybírá“, dopadlo to vcelku nečekaně tak, že moje žena křesťanka není. Je to celé docela náhoda.

Proč ti připadlo, že „právě ona“? Co pro tebe znamenalo, že se v neděli nepotkáváte v kostele?

Prostě jsem se zamiloval – to je jednoduché.
Musím ale říct, že má žena není ateistka, vcelku poctivě se snaží svou cestu „víry“ hledat. A tak jsem ocenil, že se mnou v branickém kostelíku strávila víc než jedny bohoslužby. Možná lze říct, že jsme tam bývali každý jinak – já abych bohoslužby prožil, ona aby si dělala názor na křesťanství a sbor. Ani teď není vyloženě protikřesťansky nastavena, je však háklivá na některé naše možné nezdravé projevy, mezi něž v první řadě staví křesťanskou pýchu (jsme lepší lidé, protože se k sobě chováme lépe než ateisti) a přílišné následování autorit, pro což má slovo ovcoidnost (pan farář řekl, že nad něčím nebudeme přemýšlet a prostě to tak uděláme).

Byla víra tématem vašich rozhovorů? Praktický křesťanský život – chození do kostela, modlitba… Řešili jste to nějak?

Velmi. Zejména pak – bolestivě – téma předmanželského sexu; byl jsem v raném náctiletém věku veden (opět na zmíněném křesťanském táboře) k tomu, že je hřích se mu věnovat. A tak jsem si vypěstoval svědomí svědčící proti němu. Tolerance byla časté téma, v tom, abych chodil do kostela, mi žena nikdy nebránila. Taky jsem si vymyslel takzvané desetiminutovky – na deset minut se zavírám ve svém pokojíčku k modlitbě a nejsem rušen.
Těžko na pouhé toleranci vystavět společný přístup k dětem, ale žena s mým nenásilným vedením našich dětí k věcem víry souhlasila..

Rozhodli jste se spolu žít. Vnímal jsi nějaké třecí plochy? Nějaké sporné body, se kterými bylo potřeba se vyrovnat?

Dalším přejatou věcí z onoho tábora (měl a má v mém životě opravdu značný vliv) je učení, že Bůh je první a lidé (byť nejbližší) jsou nejlépe druzí. Tuto rétoriku jsem postupně také obrousil: Bůh je moje nejbližší nebeská osoba, manželka pak nejbližší pozemská. Pro partnera je hrozně těžké skousnout, že já bych pro něho byl první a on pro mě druhý. Ve smíšeném partnerství je to ale jistě dost typické – někdy si říkám, jestli hrany své víry nezbrušuju trochu moc a jestli pak nevzniká beztvaré věroučné nic. Snažím se bedlivě střežit jádro, na kterém opravdu záleží; zkoumám, co je ideologický nános, který může být odstraněn. Nebývá to snadné. Že je pro partnera něco těžké skousnout, ještě neznamená, že by to skousnout neměl – je možné, že dojde ke sporu tak závažnému, v němž budou jen dvě možná východiska: buď utrpí jádro víry věřícího, nebo nevěřící partner půjde proti svému přesvědčení a ustoupí, byť nesouhlasí. Ještě jsme se však do situace, která nenabízí zdravý kompromis, pokud vím, nedostali.

Tvoje manželka si sice (ne)náboženské přesvědčení ponechala, ale našla si v křesťanství něco, co je jí blízké, sympatické?

To úplně nevím. Vím, že jí velmi konvenuje civilní osobnost našeho pana faráře, vím, že ve sboru navázala některé pěkné vztahy. Myslím, že oceňuje evangelickou snahu mít věci promyšlené a zanalyzované a být upřímný sám k sobě a neplout s davem. Tuto snahu samozřejmě každý evangelík nevykazuje.

Co vaše svatba? Byla vůbec alternativa „svatby na radnici“? Jak vzpomínáš na předmanželskou přípravu a vlastní obřad – co pomohlo a co třeba mohlo být jinak?

Vzhledem k ženině „něcismu“ jsme o svatbě na radnici v podstatě neuvažovali – žena v dětství dokonce byla pokřtěna a za dobu našeho chození si k branickému kostelíku a jeho společenství vypěstovala opatrně pozitivní vztah. O předmanželské přípravě a paní farářce, která ji s námi vedla a která nás pak i oddávala, by jistě barvitě má žena povyprávěla; bylo to pro ni psychicky náročné. Obřad sám pak v podání paní farářky nebyl jen hezké, možná v danou slavnostní chvíli žádoucí povídání – bylo to opravdu kázání natvrdo, které stavělo nad naše budoucí smíšené manželství určitý otazník. Zpětně to kázání hodnotíme jako opravdu příliš „kázací“ – asi bychom dali přednost něčemu po duši víc hladícímu; skoro až pobouřené reakce příbuzných hlavně z ženiny strany nám dojem z obřadu (a potažmo celé svatby) pokazily.

Přinesly do vztahu nějakou změnu děti? Co jejich křest? Jak plánujete jejich účast ve sborovém dění?

Musím podotknout, že už po zasnoubení jsme se o eventuálních dětech domluvili tak, že žena ode mě přijme jejich nenásilné vedení k věcem víry (jak jsem už říkal) – toho dokladem budiž ženou podpořené představení obou našich dětí branickému sboru. Ovšem nikoli křest. Chceme, aby děti k svému pokřtění došly sami, formováni zejména mým příkladem života a boje víry. A proti tomu, že se mnou děti do kostela chodí, manželka neprotestuje – tady jistě pomáhá to, že ví, jak a co se v kostele děje a spoustu lidí tam zná, dokonce se s mnohými přátelí.

A na závěr – vidíš u sebe nějaký názorový vývoj? Změnu v postojích oproti tomu, jak to bylo na začátku?

Ano, dobrá otázka. Opět bych to vyjádřil na podkladě střetu naivity teorie s realitou praxe. V úvodu jsem mluvil o tom, že bychom Bohu zmenšovali prostor, kdybychom ho nepustili do smíšených svazků. Jako naivní teoretik bych řekl, že to jedině správné je mít jakožto křesťan za ženu křesťanku. Jako praktik-realista prohlašuju, že to není jediná možnost, jak žít bohulibě. V tom je ten můj posun. A doufám, že můj realismus není hříšný. Pán, kterého se bojím, mi to pak všecko vysvětlí.

Jaroslav Pechar