(ČB 5/2021) Ve věku 93 let zemřel 6. dubna 2021 katolický kněz, teolog, univerzitní pedagog a spisovatel Hans Küng. Ačkoliv byl poslední roky vážně nemocen a přestal se objevovat na veřejnosti, jeho teologické dílo, překládané do mnoha jazyků, patřilo k oporám současného teologického myšlení a mezináboženského dialogu. Jeho slavná knižní trilogie o judaismu, křesťanství a islámu patří nejen podle mého mínění k nejdůležitějším teologickým pracím 20. století.

Málokdo toho o sobě v průběhu času řekl víc než Küng. Jeho životní cesta byla jím samým i řadou životopisců popsána do detailů. Tübingenský profesor se nikdy nepřestal pokládat za katolického kněze a katolického teologa, třebaže se po zákazu vyučování katolické teologie (1980) akademicky i literárně věnoval bádání v oboru historie církve, teologického myšlení, dogmatu, ekumenismu, religionistice a stal se jedním z nejvlivnějších aktérů celosvětově orientovaného mezináboženského dialogu. Z rozsáhlého trialogu mezi velkými abrahamovskými náboženstvími vzešel Weltethos / myšlenka světového étosu. Küng v ní precizně popsal vizi lidské budoucnosti, v níž nový světový řád bude podpírán světovým étosem – rezervoárem etického myšlení – bez ohledu na dogmatické nebo filosofické rozdíly mezi náboženskými společnostmi a jednotlivými věřícími. Tento základní etický konsenzus nevytváří další z mnoha superinstitucí a mocenských struktur. Není závislý na některé z dominantních kultur, na náboženství, tradici, jazyku či politickém systému. Globální energie //Světového étosu// se řídí základními principy, které mohou vyznávat lidé všech kultur, vyznání a civilizačních celků. Maximy elementární lidskosti se nejlépe zračí ve zlatém pravidle mravního jednání, v němž bez ohledu na víru platí: Nečiň jiným, co nechceš, aby činili tobě.

Küng, jenž patřil mezi elitní teology Druhého vatikánského koncilu, kteří promýšleli a připravovali základní rámec jednotlivých debat, těžce nesl rozmělnění a v posledku vlastně zastavení koncilních pastorálních reforem. Známý Pakt z katakomb, v němž se původně 42 koncilních otců zavázalo k uskutečňování závěrů koncilu v pastoraci všedního dne, ukázal, že zápas o chudou, pokornou a služebnou církev bude boj na dlouhá léta. Küng se nepokládal za disidenta nebo revolucionáře v katolické církvi ani za hlavního oponenta tandemu Ratzinger-Wojtyła, ačkoliv byl v konzervativních kruzích neustále označován za odpadlíka, ne-kněze, za protestanta. Nálepek bylo mnoho, jedna kurióznější než druhá. Rozdíl v Küngově porozumění teologickým otázkám se ukázal jak v jeho psaném díle, tak v univerzitní práci, v jeho vstupu do dialogu veřejného prostoru, v globální oblibě a porozumění jeho inovativním, a přesto pro prvotní církev a rodící se teologii zásadním postojům. Dramatický byl i vnější obraz. Zatímco Küng chodil v civilním oblečení a v kontaktu s druhými působil jako laskavý a usměvavý člověk, mnoho jeho bývalých univerzitních a církevních kolegů a přátel udělalo fantastickou církevní kariéru a nebylo je vidět jinak než v černých a purpurových uniformách, se smutnými obličeji jako z Brueghelových obrazů. Dva přátelé a univerzitní kolegové, Joseph Ratzinger (pozdější papež Benedikt XVI.) a Hans Küng, jako by i navenek přináleželi k odlišným náboženským školám a světům.

Küngův vztah k ekumenické teologii a dialogu vycházel jak z původních koncilních návrhů, které nebyly na počátku v otevřených předdiskusích (které podporoval papež Jan XXIII.) zdaleka tak kompromisní, jak je známe ze závěrečných dokumentů. Vycházel ovšem i z pečlivého, kritického a dlouhodobého studia dějin církve, na nichž viděl, jak moc jsou jednotlivé církevní denominace spjaty vyznáním jádra Kristova vykupitelského příběhu, a naopak, jak mnoho rozdělení v nich působí nános církevně-politických zájmů a bohapustý egoismus a touha po světské moci, zakrývaná extrémními formami zbožnosti. Küngův vztah k ekumeně je nejlépe vidět na jeho

kladném hodnocení života a díla dr. Martina Luthera. Luther podle Künga, stejně jako Jan Hus a mnozí další reformátoři, sami sebe stále chápali jako katolické kněze, katolíky, v širším smyslu jako členy univerzálního, a tedy katolického křesťanského prostředí. Nenašli bychom možná jedinou Lutherovu tezi, kterou by ve svých teologických studiích i osobně laděných vyznáních (Christ sein, V co věřím?) Küng nepromýšlel ve vztahu ke křesťanství a společnosti 21. století. V některých ohledech byl Küng, teolog a vědec, radikálnější než velké reformní katolické i protestantské osobnosti zlatého věku. Nikdy se ovšem, ani pod soustředěným tlakem vatikánských úřadů, nezřekl svého katolického vyznání a spirituality, a patrně až do závěru svého života uskutečňoval své kněžské povolání. Jeho celoživotní dílo a nasazení jsou důkazem, jak široký fenomén je katolicita a jakou pestrost v sobě toto univerzální, všeobecné křesťanství dovede sjednotit a smířit pro blaho celé obce a ke slávě Boží.

Odchodem Hanse Künga ztrácí katolická církev, křesťanství a svobodný teologický výzkum jednoho z nejlepších představitelů vnitro- i mezináboženského dialogu 20. století. Návrat řady lidí mé generace k tradicionalistickým chimérám minulosti a do doby před-demokratické ukazuje, jak potřebná je ecclesia et teologia semper reformanda. Na člověku Hansi Küngovi bylo patrno Boží povolání a požehnání. Ani dříve ani později nebude prohlášen za blahoslaveného nebo svatého, či dokonce Učitele církve. V srdcích těch, kteří na něho již nyní vzpomínají a modlí se, je však tím, kdo se už raduje tváří v tvář Bohu a kdo mu vložil do náruče všechno, co pro jeho církev na zemi vykonal.

Zdeněk A. Eminger, teolog