(ČB 4/2021) Je to již skoro 114 let, co Robert Baden-Powell (zakladatel skautingu) uspořádal na ostrově Brownsea, tehdy ještě v rámci anglické YMCA, první dětský tábor. Netrvalo dlouho a tento jedinečný nástroj práce s dětmi a mládeží převzaly snad všechny organizace pracující s dětmi, včetně církví. Stejně to bylo u nás, postupně jsme se stali jednou ze zemí s největším počtem táborů na počet obyvatel. I v ČCE měla na formování dětských táborů od počátku velký vliv právě YMCA, která se stala při organizaci táborů pro děti a mládež za první republiky pro mnohé členy evangelické církve zázemím a inspirací. „I církve přicházejí s poznáním, že přírodou přicházejí lidé v blízký styk se Stvořitelem. Tam jest nejlepší ozdravění z horečky městského života a možnost získání demokratického přátelství. Poznají důkladně sebe a ve spolupráci s ostatními hochy stejného věku upevní svůj charakter.“ (časopis Tep pražské Ymky, roč. 1931) Snad právě církevní důraz na společenství, touha scházet se a prožívat život i víru společně byly motivací, jak na „rodinných táborech“ přečkat dobu totalit a se svobodou se opět vrhnout do lesů, stanů, chatek a usínat v tichu s doznívající večerní zpívanou modlitbou a vděčností za prožitý den.
POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK
Tábory nabízejí jedinečnou atmosféru a prostředí pro práci nejen s dětmi, ale i s mládeží. Duch tábora je unikátní a neopakovatelný. Je to určitá buňka, odtržená od okolního světa, s vlastními pravidly, dynamikou, příběhem i emocemi. Je to čas bez rodičů. S přírodou, kamarády, vedoucími, a především s žitým příběhem táborové hry. To jsou nejspíš hlavní důvody, proč se tábory stále těší takové oblibě a leckdy přinášejí silnější zážitky než pobyt u moře. Proto taky mají své místo i v rámci naší církve. Je to možnost, jak s dětmi prožít biblické příběhy, jak žít křesťanskými hodnotami a rituály a jak například i dětem mimo běžný církevní život ukázat, že víra v Boha není nic neslučitelného se životem či zábavou.
Je rozdíl, zda je tábor pro děti, které se v rámci celého roku vídají a v létě jde o vyvrcholení nějakého celoročního cyklu (podobně jako například v oddílových táborech Junáka, v Lize lesní moudrosti), nebo zda jde o tábor, na který se sjedou děti „zase po roce“ nebo zcela nově. V prvním případě je možno dosáhnout i katechetického dopadu, když si děti prožijí pomocí her, soutěží, dramatizace a jiných zážitků to, o čem se během roku dozvídají na náboženství nebo v nedělní škole. Tábor by měl mít jasnou dějovou linku, někam směřovat, držet se rituálů, zrcadlit hodnoty toho, kdo jej pořádá, a rozvíjet děti nejen fyzicky, ale i vztahově, hodnotově a duchovně. A není třeba vystupovat při hrách jen jako Mojžíš, Josef nebo Apoštol Pavel. Vždyť křesťanská víra se projevuje v každodenních drobnostech, vztazích a úctě k Bohu i k lidem. A to můžeme zpřístupňovat klidně i jako Hobit, námořník, Rychlé šípy nebo cestovatel kolem světa.
Je dobře, že tábory patří do života naší církve. Je to dobrá setba, z níž čerpají nejen děti, ale i vedoucí. Umožňuje navázat vztahy, na které se nezapomíná.
Ideální obraz tábora jako nástroje pro růst dětí ve víře a dobrých vztazích může narušit riziko, že „to co bylo na táboře, zůstane na táboře“. Děti, které na táboře nadšeně každé ráno zpívají „Díky za toto krásné ráno“, vyžadují zpěv ze Svítá, těší se na cestu do nedalekého kostela a vehementně se smiřují s každým, s kým se poprali, při návratu domů na mnohé zapomenou a vracejí se do zajetých kolejí. (A těší se, až to vše zase za rok prožijí.) Tábor je dobrá příležitost, jak nastartovat dětské přemýšlení o Bohu, biblických příbězích, modlitbě nebo vztazích k Božímu stvoření. Pokud ale celá věc nemá pokračování v rodině nebo alespoň v rámci sboru, mohou nabyté návyky a přemýšlení vymizet a zůstanou jen vzpomínky.
Miki Erdinger, farář v Třebechovicích pod Orebem, lektor školení pro vedoucí dětských táborů