Podle Karla Bartha má farář držet v jedné ruce Bibli a v druhé noviny. Já posledních pár týdnů do rukou bral trochu jiné nádobíčko.
Naše berounská kancelář potřebovala vymalovat. Když jsme ale bezděky nakoukli i pod linoleum ve snaze zjistit stav podlahy, začali jsme se pořádně drbat na bradách. Čekalo nás tam totiž druhé lino. A pod ním ještě jedno. Až pak na nás vykoukla stará prkenná podlaha. A jelikož přírodní materiály stojí za to, jali jsme se podlahu renovovat. To jsme ale ještě netušili, že část podlahy je natřena zelenou, červenou a žlutou barvou. Ne však v pruzích (kéž by!), ale ve třech vrstvách.
Trojité linoleum a trojitý nátěr na podlaze přímo vybízí k trojičním analogiím, já ale zůstanu na rovině lidské. Sedím na podlaze, otvírám pátou plechovku chemického „barvožrouta“, škrábu špachtlí barvu, zažranou do podlahy, a přemýšlím, jak jsme na tom my. Kolik vrstev máme? Teď neodkazuji na Shreka a cibuli, ale říkám si: co je v nás, ve mně schováno? Čím jsem zanesen, co sám nechci odkrýt, do kolika rádoby pohledných vrstev jsem zabalil své nitro? A co naše církev – jaké příběhy by mohla vyprávět třeba tahle podlaha? Ke kolika pastoračním selháním tady došlo, jakou bolest tady kdo zametl pod koberec? A s čím si jako farář nebudu vědět rady já? V jakých situacích na sebe budu vrstvit jen obecné fráze, neupřímné odpovědi a vyhýbavé pohledy?
Milost je někdy jako šmirgl. Bolí to a potřebuješ několik hrubostí. K novému, čistému nátěru ale jiná cesta nevede. Pane, buď nám milostiv.
Jordan Tomeš