ČB 2/2021. TÉMA: PŘEDŠKOLÁCI |

(ČB 2/2021) Občas myslívám na farářky, hlavně ty svobodné a bezdětné – jak těžkou pozici musejí mít. Samotná ženská na sboru? To nemůže zvládnout! Je moc mladá, nezkušená…

POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK

Mnoho farářek se mi svěřilo, že se ve svém sboru trápí. Ne proto, že by nezvládaly svoji práci, ale kvůli enormnímu psychickému tlaku, jemuž jsou vystaveny. Pro leckteré členy sboru je totiž těžko stravitelné, že sbor vede bezdětná, svobodná, mladá žena (anebo prostě žena?) – jako by to z ní snad dělalo horší farářku. Také spolupráce se staršovstvem je mnohdy nesnadná, když na vás někteří pohlížejí s despektem. Jakkoliv taková situace může samozřejmě potkat i faráře, u žen je jaksi exponovanější.

Tváříme se jako tolerantní, snad i progresivní církev, farářky ordinujeme již od padesátých let minulého století. I přesto se nám ale nepodařilo dosud dosáhnout v této věci rovnosti. Farářky jsou samozřejmě de iure rovnoprávné – mají stejné pravomoci jako faráři – ovšem jejich pozice (zejména společenská) totožná není. Svědčí o tom mimo jiné i to, že ani po sto letech existence církve se neobjevila ve vedení církve žena. Metodisté tento krok právě v minulých dnech udělali, nás ještě stále čeká.

Je mi líto, že pro tyto silné, odvážné, vzdělané ženy v taláru, odhodlané hlásat evangelium a nést pomyslný prapor církve, nemáme více uznání a přijetí. Někdy jim dokonce i házíme klacky pod nohy. Chtěla bych jim proto na tomto místě věnovat slova vděčnosti a obdivu.

Děkuji Pánu Bohu, že je obdařil tímto darem služby a prosím, abychom dokázali chovat k farářkám takovou úctu, jakou si zasluhují. Přeji si, abychom důvěru v ně dokázali lépe a zřetelněji projevovat. Třeba i tím, že jim svěříme vedení církve.

Inspirativní čtení únorového čísla přeje