(ČB 2/2021) Od jednadvaceti let Stephenu Hawkingovi tělo postupně vypovídalo službu. Nakonec nebyl schopen ovládat svaly ani tak, aby mohl mluvit. Přesto až do konce svého dlouhého života zůstal nejen špičkovým vědcem, ale i světovou celebritou. Přednášel na konferencích, zahrál si dokonce i v několika seriálech. Mluvil za něj počítač, kterému dával pokyny ze svého invalidního vozíku. Příklad světoznámého fyzika a astronoma ukazuje, jak moc mohou handicapovaným lidem prospívat informační technologie. A dobrá zpráva je, že jsou stále levnější a dostupnější. Více jsme o tom mluvili s Rostislavem Jakoubkem, který v Diakonii vede službu zvanou Lifetool.

   POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK

Když je někdo ochrnutý na celé tělo, jak mu můžete pomoci?

Přijedeme za ním se zásobou našich pomůcek, říká se jim asistivní technologie. I člověk ochrnutý na celé tělo má stále nějaké možnosti. Třeba dokáže hýbat palcem, i toho lze se zapojením technologií využít. Nebo hýbe jenom očima. To bývá případ amyotrofické laterální sklerózy, velmi zákeřné nemoci s rychlým postupem. Člověk v relativně krátkém čase skončí upoután na lůžko, jakoby vězeň vlastního těla. Existuje ale takový panel, který se napojí na počítač a umí snímat pohyby zorniček. A přes to lze ovládat počítač. Takže můžete napsat, co potřebujete. Můžete psát maily, posílat esemesky, komunikovat na sociálních sítích. Když se něco takového povede, člověk se stane soběstačnějším a je to pro něj ohromný krok kupředu – a pro nás ostatně taky.

I vy se asi máte stále co učit?

Samozřejmě. Technologie se neustále vyvíjejí; a já se potkávám s tou jejich lepší stránkou. Lidem, se kterými mám co do činění, umožňují nejen lépe žít, ale třeba se i zapojit do pracovního procesu. A to vnímám jako nesmírně důležitou věc. Měli jsme jednoho klienta, který se hlásil do grafické firmy, ale narážel na velký problém. Na počítači nemohl zmáčknout klávesu shift, měl ochrnutou levou ruku. Tak jsme mu tu klávesu napojili zvlášť, jako velkou plochu, do které se svou ochrnutou rukou snadno strefil. Práci získal, v grafické firmě pracuje pořád. I když dnes už si to tlačítko přesunul tak, aby je mohl ovládat nohou. Je to jednoduchá pomůcka, technologicky vůbec nic složitého. Přesto může zásadně pomoci.

Setkáváte se s rodinami klientů?

Ano. Všechna naše práce se odehrává v domácím prostředí klientů.

Kam až jste ochotni za nimi dorazit?

Klidně z Prahy do Zlína. Působíme v celé České republice, nevybíráme si.

Máte ve svém oboru nějakou konkurenci?

Nemám úplný přehled, ale zdá se mi, že v rámci naší země jsme unikátní. Technologické pomůcky si v Česku můžete koupit nebo za poplatek zapůjčit. My je ale půjčujeme bezplatně, pomůžeme je nainstalovat a umožníme člověku, aby si je ozkoušel, vybral si to, co mu nejvíc vyhovuje. Když zjistí, že to není ono, což se stává, může zkoušet dál. A teprve, když si je jist, koupí si tu věc natrvalo.

Pracujete také se seniory?

Je běžné, že vnuk umí telefon ovládat suverénněji než děda. Senioři pak mívají pocit, že nejsou schopni držet s dobou krok. Odevzdají se tomu, že doba je rychlá, že nestíhají, a bývají z toho frustrováni. A my jim ten telefon nebo tablet půjčíme a ukážeme jim, jak to funguje. Kde se co zapíná, jak se dostat na internet, jak si stáhnout užitečné aplikace, kde si přečíst seriózní zpravodajství. Po nějakých deseti lekcích ti lidé odcházejí a jsou úplně jiní. Mají radost, že se svým vnukům v něčem vyrovnali, že s nim

i můžou skypovat nebo posílat fotky. Samozřejmě s nimi také probíráme internetovou bezpečnost – co jsou to viry, spamy. S tím mívají bohaté zkušenosti.

Jak vy jste se dostal do Diakonie?

Prošel jsem předtím jinými sociálními službami a přemýšlel jsem, jak by se daly s těmi informačními technologiemi propojit. Pak jsem zjistil, že v Diakonii to už dělají, a to mě nadchlo – technologie, které člověku pomáhají překonat bariéru handicapu. Když se teď za svým šestiletým působením v Diakonii ohlížím, překvapuje mě, jak profesionálně fungující organizace to vlastně je.

Potkávají vás při práci také nějaké těžké momenty?

Mezi kolegy ne. Dostal jsem se do výtečného týmu. Náročné ale bývá setkat se s osudy některých klientů. Může to být mladý člověk, má mladou rodinu, měl nadějnou kariéru – a najednou kvůli těžké nemoci všechno ztrácí. Taková setkání mě zasáhnou. Ale musím se s tím srovnat, pomoc tomu člověku je důležitější než moje pocity.

Proč se vlastně sociální práci věnuje tak málo mladých mužů?

Asi mezi nimi pořád převládá klišé, že to není dost prestižní. Ale znám kolegy, co dělají sociální práci s přesahem do psychoterapie nebo pracují s lidmi s autismem, a tam je důležitá také fyzická kondice. Takže bych řekl, že těch mužů spíš přichází víc. Sociální práci se i vzhledem k stárnutí populace předpovídá

velký „boom“, muži si v ní ovšem budou muset najít svá témata.

Kde vlastně vznikl Lifetool?

Rozvinul se v Rakousku. Mají vlastní vývojářské centrum, vyvinuli třeba počítačovou myš, která se ovládá pusou. Díky ní jeden náš klient, který se trvale zranil při skákání na kole, dělá diskžokeje. S Rakouskem intenzivně spolupracujeme, protože oni jsou ve vývoji různých pomůcek neskutečně daleko.

připravil Adam Šůra