(ČB 1/2021) Ty, budoucí čtenáři tohoto trochu vyšedlého výtisku, pokud jej čteš v roce 2025 nebo ještě později, ty už se nad tím snad jen blahosklonně usměješ. Jak jsme se v roce 2020 usilovně snažili pořádat bohoslužby přes internet, jak jsme si mysleli, že aspoň částečně a nouzově nahrazují život církve. Jistěže se zčásti usmíváš nad technickou podobou těch videí, protože vaše IT přístroje, i ty v běžném užívání, už jsou na mnohem vyšší úrovni. Buď však spravedlivý a aspoň toto oceň – za pouhých pár měsíců jsme se naučili ty věci dělat lépe a lépe. Vždyť i v neumělosti může být někdy půvab, jistě se ještě i vy díváte rádi na černobílé filmy z počátku kinematografie.

   POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK

A uznej prosím i následující: Bylo to přece právě toto naše naivní spoléhání, které vám pomohlo si ujasnit, že živé scházení je pro církev naprosto nenahraditelné. My jsme takto mezi sebou zpočátku udržovali povědomí sounáležitosti. Až postupně nám docházelo, že tím podporujeme naše odtržení od reality. Tedy to, co jsme mnozí vlastně vůbec nechtěli. Ano, byla to náhražka, která se „přejí“ a zprotiví. – Víc o tom psát nebudu, přáli bychom si mít vaše zkušenosti.

A tak na závěr jen perličku: Nevěřil bys, jakou jsme měli radost, když nám pod našimi videi naskakovaly počty shlédnutí. Připadalo nám, že nás takto může sledovat a sleduje možná více lidí, než by přišlo do kostela naživo. Možná jsme si i mysleli, že děláme konečně misii? Samozřejmě jsme věděli, přinejmenším každý sám u sebe, že dívat se na youtube je něco jiného než živá docházka, že ta čísla naskakují už za pár sekund, když se jenom podíváme, jak to ten den kazateli slušelo, že to počítadlo nezjistí, jestli jsme u monitoru nebo vaříme vedle oběd, ale stejně nám ta čísílka na celosvětové síti dělala dobře. Tak se nám nesměj. Vy přece určitě děláte zase své chyby.

Aleš Wrana