(ČB 1/2021) Je nedělní dopoledne a v ulicích je zatím jenom pár lidí. Část z nich má namířeno stejným směrem a zdraví se už na dálku. Do modlitebny přicházejí první lidé. S předstihem dorazila sestra ze staršovstva, aby odemkla a zkontrolovala topení, protože některým starším lidem bývá zima. Teď chystá čísla písní na tabulku. Ve dveřích se potkala s bratrem, který spěchá do sborové kuchyňky nachystat kávu. Někdo další už mezitím zapálil svíci na stole Páně a chystá chléb a víno. Jedna ze sester přinesla kytici, kterou po bohoslužbách rozdělí a cestou domů lidé zanesou pár květů těm, kteří dnes nemohli přijít. Už dorazil i bratr varhaník a zkouší si předehru k první písni. Sestra Němá přichází o hůlce, je ráda, že ji někdo u vchodu podržel dveře a podal zpěvník.
Když do modlitebny vběhne malý Matyáš, připadá si tam doma a jako ve svátek. Zná barvu koberce i vůni zpěvníků, stokrát si prohlížel ornamenty na stole Páně a zkoušel, jestli prostrčí opěradlem židle ruku nebo i hlavu. Jako doma. Přitom je tam ale pěkně prostřený stůl, krásná hudba, lidé na sebe mají čas a všechno má svůj pořádek. Matyáš ještě neumí číst, většině písniček a některým slovům moc nerozumí, a tak je moc rád, že si může sednout tam, kde dobře vidí, a taky, že už ví, co má kdy spolu s ostatními říkat, kdy si stoupnout, nebo sednout. Líbí se mu, když se někdy zpívají písničky s kytarou, houslemi nebo flétnou, nebo když je sám může doprovázet na dřívka.
Dnes jsou židle v modlitebně postaveny trochu jinak než obvykle. Připomíná to loď. Uprostřed je veliká poduška a vedle je postaven košík plný menších deček, každá jiná. Matyáš se těší a je zvědavý, co se bude dít.
Při čtení z Bible před kázáním přišla řeč na bouři a najednou opravdu jako by se ozval hrom a déšť. Matyáš je překvapen, když slyší, že v takové bouři Ježíš spal na podušce! Musí si to s ostatními dětmi vyzkoušet. A ještě kdyby se všechno houpalo a bylo tu mokro… Jak jenom mohl Ježíš takhle usnout? Co to znamená? Matyáš poslouchá vyprávění farářky a pak i zkušenosti lidí kolem o různých situacích v životě, kdy to bývá těžké, jako by byl člověk v bouřce. Sám si vzpomíná, jak se tuhle bouřky bál.
Pak každý dostává svou měkkou dečku. Společně je připravilo pár šikovných sester. Lidé všeho věku drží malé peřinky, někdo ji mačká, někdo hladí a rovná, Matyáš si ji zkouší dát pod hlavu… Společně při tom přemýšlejí, kdo nebo co jim pomáhá nalézt útěchu, uklidnění, bezpečí. Přijde řeč na modlitbu, na lidi, kteří někomu pomohli, na dobré praktické rady, na situace, kdy byla útěcha daleko. Vyprávění se ale vrací zpátky ke spícímu Ježíši: Boží blízkost je úlevou i ve chvílích, kterým sami nevládneme. V důvěře je možné nalézt pokoj. Podušku. Kázání se blíží k závěru, a tak se všichni postaví, aby spolu vyznali svou víru. Matyáš drží v ruce svou dečku a přidává se ke slovům, která slýchá každou neděli i když si zatím pamatuje jen některá…
Líbí se vám v takovém shromáždění? Přišli byste zase, nebo by vás to vyplašilo? Co přesně a proč? Co se vám líbí, a co ne? Chybí tu něco, co bohoslužbu dělá bohoslužbou a církev církví?
Osoby v tomto příběhu jsou smyšlené. Ale situace by smyšlené být nemusely. Průběh této bohoslužby popsala anglikánská teoložka Ally Barrett ve své knize //Preaching with All Ages// (Kázání se všemi generacemi), v níž se věnuje právě tématu bohoslužeb jako společnému zvěstování všech generací.
Také v mnoha sborech naší církve se v posledních letech ptáme, jestli a jakým způsobem se na bohoslužbách potkáváme napříč generacemi, které jsou ve sboru zastoupeny.
Při křesťanských bohoslužbách uvádíme svůj život do souvislosti Božího jednání. Bohoslužby jsou zároveň Božím oslovením a zároveň lidskou odpovědí. Rozpomínáme se na Boží jednání, obracíme se ke Kristu Ježíši jako ke svému Pánu, slavíme jeho památku, spoléháme na jeho přítomnost, vyhlížíme naplnění, naději, novou skutečnost, která skrze něho přichází. Tenhle pohyb (Boží k nám a náš k Bohu; od minulosti k budoucnosti; od individualit k celku) se v bohoslužbách děje pomocí různých prostředků. Jádrem je zvěstování evangelia skrze kázání a skrze večeři Páně (resp. svátosti). Právě na kázání je přitom od reformačních dob v protestantských církvích právem kladen velký důraz. Někdy však do té míry, že bohoslužby dostávají spíše rysy přednášky (než slavení) a zbytek je považován právě za zbytek, který se musí přizpůsobit. A to včetně účastníků, kteří nejsou schopni kázání „absolvovat“, ať už z důvodu příliš nízkého, nebo příliš vysokého věku.
Slovo Boží přitom míří k věkovitému Abrahamovi se Sárou (Gn 18), k mládenečkovi Samuelovi (1S 3) i nenarozenému Janu Křtiteli v Alžbětině břiše (L 1). Ve Starém zákoně také nejednou čteme, že Hospodinův Zákon se předčítá, modlitby, oběti, zpěvy a vyznávání se konají, když se shromáždí všechen lid, muži, ženy, děti i hosté (Dt 31; Joz 8; Ezd 10; Neh 12). Bohoslužby, i když službu konají oddělení kněží, se týkají celého lidu Božího.
V Novém zákoně jsou zase křesťané často nazýváni dětmi Božími, a tak můžeme říct, že bohoslužby jsou shromáždění a stolování dětí Božích. Je to přiznaná hra, která má svá opakující se pravidla, ale přitom je přece pokaždé autentická a nová, když se do ní hráči vloží. Stává se novou realitou pro každého, kdo přijde, když je společenství natolik otevřené, že ho přizve do hry a pomůže mu přes práh.
Bývaly doby, kdy do kostelů mířily celé rodiny. Předně, aby si vyslechly kázání. Děti spolu s rodiči i prarodiči seděly a naslouchaly výkladu farářů, jak to ostatně znaly také ze školy. Společně se zpívalo a v duchu se lidé přidávaly k modlitbám, vedeným farářem. Víceméně v logice tohoto nedělního shromažďování fungovala také nedělní škola, která leckde bývala až po bohoslužbách a často měla, jak název prozrazuje, poučný, katechetický charakter. Někde ovšem děti odcházely už z bohoslužeb před kázáním, aby jejich setkání proběhlo paralelně se shromážděním dospělých a končilo se společně.
Odcházení dětí do „nedělky“ se stalo v naší církvi rozšířenou praxí, která přetrvává dodnes. Byť v současnosti mají tato setkávání často hravější formu a církev pro ně vydává kvalitní katechetické přípravy, které v posledních letech nabízejí kromě biblického výkladu i pestrou škálu katechetických metod a liturgický rámec, stále někdy přetrvává dojem, že „standardní“ českobratrské evangelické bohoslužby vyžadují především soustředěnost na kázání a probíhají bez problémů tehdy, když se shromáždění rozdělí a děti odešleme někam, kde je zabavíme a vyučujeme.
Toto uspořádání má bezpochyby své výhody i nevýhody. Není to ovšem jediný způsob uspořádání bohoslužebného života a rozhodně by neměla zapadnout otázka, jestli je to způsob nejpřiměřenější. Jak chceme jako církev žít? Co a jak chceme předávat? Informace? Zkušenosti? Lásku, víru, naději? Co si představujeme pod pojmem sborového společenství? A jakou roli v tom hrají bohoslužby? Jsou ve vašem sboru takovou hrou pro všechny generace?
Diskuse se někdy ubírají cestami černobílého vidění. Buď jsou bohoslužby „normální“, nebo „dětské“ (případně „rodinné“). Buď se musí přizpůsobit děti, nebo dospělí. Buď je to „pořádné kázání“, nebo „jenom takové povídání“. Buď se děti musí přizpůsobit, anebo musí odejít do „nedělky“ atd. Do jaké míry tato „buď, a nebo“ vycházejí z našich zkušeností (a nezkušeností) a do jaké míry z toho, že si málo klademe výše zmíněné otázky?
Naléhavost toho, aby do našich životů zaznívalo Slovo Boží skrze oslovující kázání, jistě zůstává. Způsob, jak spolu žijeme v zaměstnání, ve škole i v rodině, jak spolu komunikujeme, jak se učíme, jak se soustředíme, jak slavíme a co nás oslovuje, se výrazně proměnil. Lidé se učí spoluprací a diskusí, rozvíjením kreativity. V pedagogických přístupech je kladen větší důraz na vlastní zkušenost, objevování a rozumové zpracování a přisvojování nových poznatků. Je zajímavé sledovat, jak nás porozumění pro tyto metody vede i v církvi při doprovázení dětí i dospělých ve víře zpátky od „školy“ k liturgickému slavení. Mnozí křesťané napříč denominacemi přitom zároveň objevují i význam proměny a obnovy bohoslužebného života sboru. Nejde přitom často o žádné extra nové bohoslužebné novotvary, ale o to znovu objevit hloubku už známých křesťanských forem, které pracují se symboly, se smysly i s rozumem, se slovem i s tichem apod. Základem je přesvědčení, že církev je inkluzivním společenstvím v Kristu Ježíši a že k poznávání skutečnosti, k evangeliu, docházíme z různých směrů. Společně sdílené bohoslužby různých generací, ekumeny apod. pak není možné považovat za kompromis nebo občasný ústupek. Je to bohatství a zisk. Je to radost, že dovedeme hledat společné, že spolu otvíráme dveře pro působení Ducha svatého a pro působení slova Božího.
Přemýšlení o budoucnosti církve začíná péčí o bohoslužby a ta jde ruku v ruce s přemýšlením o našem životě ve společenství. Ostatně kdo jiný může církvi dát budoucnost než její Pán, v jehož jménu se scházíme a nazýváme se bratry a sestrami?
Jana Hofmanová