(ČB 1/2021) Rozdělená společnost. Heslo, jehož všudypřítomnost a možná už i banalita neubírá nic na jeho pravdivosti. Každé další téma či událost s celospolečenskými dopady nás téměř nevyhnutelně sešikují do dvou znepřátelených táborů. Církve ale mají šanci se tomu postavit, nesmiřitelné rozpory vědomě překonávat a budovat mosty. Jednou z oblastí, kde se Pavlovo „jedno jste v Kristu“ stává viditelnou a prožívanou skutečností, je soužití různých generací.
POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK
Generační konflikty dnes nepatří k těm nejzávažnějším. Rozdíly mezi generacemi s nálepkami X, Y, Z jsou často uměle přiživovány a ve skutečnosti tak propastné nejsou. Přesto čas od času vyplavou na povrch a nepříjemně vstoupí do veřejného prostoru, jako třeba v souvislosti s koronavirovou krizí. Objevil se názor, že staří lidé by stejně dříve či později zemřeli, a tak nemá smysl kvůli nim zastavit život celé společnosti. Dobře známá je také mezigenerační soutěživost v kariérním a mocenském žebříčku: Mladí obviňují staré, že se zuby nehty drží jednou získaných pozic a nepustí mezi sebe nikoho mladšího, staří zase s nelibostí nesou, že se mladí díky svým znalostem cizích jazyků a technologií derou dopředu a stávají se rychlokvašenými manažery.
Církev je v tomto smyslu společenství unikátní, protože se zde všechny věkové skupiny nejen potkávají, ale jsou v Kristu přímo jedním tělem. To zní velice vznešeně. Každodenní život sboru ovšem může být mnohem přízemnější. Ve skutečnosti je mezigenerační propojení a komunikace spíš úkol než prostá danost. Vzájemné obohacování mezi staršími a mladšími vyžaduje určité úsilí, není automatické. Je přirozené, že ve sborech obvykle probíhají setkání podle generačního klíče, protože lidé stejného věku snadněji najdou společnou řeč a témata k rozhovoru. Právě proto je ale důležité tento zaběhaný systém čas od času narušit a sdílení napříč generacemi podpořit. Církev je totiž vhodný prostor k tomu, abychom se učili být vnímaví vůči potřebám a výzvám, které s sebou různé etapy životního běhu nesou, a sdíleli své příběhy víry.
Co se mohou naučit mladší od starších? Kdysi byli senioři pokládáni za studnici znalostí, životních zkušeností či přímo moudrosti. To už dnes neplatí. Poznatky našich prarodičů rychle zastarávají (třebaže ne ve všech oborech stejnou měrou), o životní zkušenosti druhých obecně nikdo moc nestojí (prý jsou stejně nepřenosné) a moudrost ve stáří zdaleka není samozřejmá. Obvykle se od starších nechceme učit, neřkuli nechat poučovat.
A co se mohou naučit starší od mladších? Také zde vypadá situace na první pohled beznadějně. Mnoho starších lidí se (už) nic učit nechce, mají své životní postoje a názory pevně zakořeněny, někdy přímo zabetonovány. Někteří z nich se obávají změn a novinek, jakýkoli vývoj je pro ně vždy jen k horšímu, do vnímání světa mladých se ani nesnaží proniknout. Nanejvýš si nechají vysvětlit, jak se obsluhuje nový model mobilního telefonu (což ovšem vůbec není špatná věc).
Jsem přesvědčen, že životní oblouk víry otvírá na vztah mezi generacemi jiný pohled. Zkušenost seniorů je cenná proto, že v sobě nese otisk různých zápasů, pochybností a pokušení, které k životu křesťana patří. Nabízí také způsoby, jak se s nimi vyrovnat, jak zvládat krize víry, jak hledat duchovní zdroje a sílu jít dál. Životní zkušenosti jistě nelze mechanicky přenášet a nabízená řešení bez dalšího přijímat. Každý z nás jsme jiný. Pokladnice životních příběhů ale může přinejmenším inspirovat – a snad také ujistit, že nejsem první ani poslední, kdo se podobnými problémy trápí.
V církvi jsem mnohokrát potkal seniory, kteří jako by duchovně nezestárli. Pro zkušenosti mladších generací byli trvale otevřeni, nestěžovali si na zkažený svět, své názory dokázali přehodnotit. Takoví lidé vděčně přijímali a okoušeli to dobré, co nové časy přinášejí, nikdy se nepřestali učit a zrát. Ne vždy se jim podařilo všemu novému přizpůsobit a adaptovat se na změny, ale nezatrpkli. Být duchovně mladý neznamená ignorovat a popírat vlastní stárnutí a ubývání sil, ale přestat si idealizovat zašlé časy a žít s vědomím, že Kristus pro nás to nejlepší nachystal až na konec.
Na náhrobky se kdysi psávalo: Co jste vy, byli jsme i my – co jsme my, budete i vy. Škoda, že si tuto pravdu uvědomujeme jen tváří v tvář smrti a málo se jí řídíme v našem soužití. Jak jsme na tom s mezigeneračním sdílením duchovních darů v církvi?
Ondřej Kolář