(ČB 1/2021) Soužití dvou generací bývalo traumatem a vděčným literárním námětem. My jsme se s manželem pokusili o výjimku z pravidla. Po svatbě (1960) jsme byli přesvědčeni, že společná domácnost s jeho rodiči nebude pro nás dva generačním problémem. Život záhy naše odhodlání prověřil.
Rok po narození dcery jsem onemocněla, manžel pracoval na směny a péči o dítě převzali prarodiče. Po 4 letech se přece jen ukázala potřeba více soukromí obou rodin, i rozdělil se byt, což bylo později výhodou při péči o babičku; dožila se 95 let, poslední 4 roky v DD. Pro dceru bylo soužití s prarodiči podnětným poučením pro její vlastní život. Řízení Boží, ale i dobrá vůle a úcta k rodičům byly tím pevným základem…
Věra Grögerová
Odpovím klasickým klišé, které je však podle mě zcela na místě. Za nejvýznamnější aspekt takového soužití či rozhovoru považuji předávání osobních zážitků z dob minulých. Sdílení vlastních pocitů, prožitků a postojů je vždy velmi cenné a do jisté míry nenahraditelné jen pouhým studiem historických faktů. Naši rodiče, prarodiče a zejména pak praprarodiče byli svědky hrůzných událostí 20. století. Pocítit jejich zážitky je tak nejen zajímavé, ale i zcela žádoucí, a to proto, abychom se vyvarovali stejných chyb a téhož osudu.
Šimon Pospíšil
Svět, ve kterém žiju, se od toho, do kterého jsem se narodila, epochálně liší. Nevyznám se v něm, nerozumím ani jeho slovníku. My jsme vyrostli na žalmech, dnešní „mládež“ na písních Miloše Rejchrta a zpěvníku Svítá. Varhany nebo kytara, chválíme stejného Boha. Prožíváme hroznou dobu. Život bez problémů Bůh ale neslibuje a máme o co se opřít. Vždyť „spoléháme na naději a jsme si jisti tím, co nevidíme“. Je nás málo, a ještě nás ubývá. Ale přece právě ten „ostatek“, „proutek vyrostlý z pařezu“, jsou to „símě svaté“ a jemu jsou adresována velká zaslíbení. Době, v níž žiju, rozumí více moji pravnoučci-předškoláci. Já se v ní ztrácím. Ale ta nosná slova biblické zvěsti o víře, naději a lásce, ta znám, slýchám je přece od počátku. Vím, že platí.
Věra Lukášová
Část života jsem prožil pod jednou střechou se svou manželkou, jejím dědečkem, její maminkou, s jejím bratrem a jeho manželkou, jejich synem a našimi dětmi, později s námi osm let bydlel náš nejstarší syn i s manželkou a jejich tehdy „jen“ třemi dětmi, svých posledních osm let života s námi strávil i můj taťka. Nedaleko bydlela i moje babička. Když nám přibývaly děti, vždy to nejmladší chovala na klíně a trpělivě mu povídala a zpívala. Byla to pro ně „pabábinka“.
Soužití generací v našem jarovském sboru znamenalo a znamená pro nás jen další přirozené rozšíření naší rodiny. Náš tehdejší farář bratr Jan Lukáš velice podporoval rodinné kontakty (zimní společné pobyty na horách, víkendové výlety, týdenní setkávání třicátníků, pobyty v Chotěboři atd.). Dnes je pro mě velmi významné, že mohu při bohoslužbách hrát na housle písně spolu s mladými hudebníky Michalem, Karolínkou, Terezkou. Za dlouholeté působení ve sboru jsme také vděčni farářce Elen Plzákové. A nemohu nezmínit, jaké duchovní povzbuzení pro mne při mém nedávném pooperačním pobytu v nemocnici znamenaly výtisky kázání naší současné farářky Lenky Ridzoňové.
Jan Jiřička
Co podnětného? Obohacení o zkušenosti. Sdílení prožitého.
Potkají se dva lidé. Každý je jinak starý. Asi prožívají dost odlišné věci…
Co do teď každého z nich formovalo (čas, doba, prostředí, lidi, myšlenky…)?
A čím se právě my dva můžeme navzájem obohatit?
Ráda otvírám témata, která jsou mi blízká a zároveň se na ně díky druhému člověku můžu podívat trochu jinak. V jeho kontextu. Rozšiřování obzorů. To jsou věci, které mě při mezigeneračních setkáních zajímají.
Kateřina Urbánková
Ač žiju s maminkou celý život, vždy mne překvapí, že některé věci vnímáme vlivem generačního rozdílu a odlišných zkušeností zcela jinak. Máma je zvyklá užívat v běžném hovoru slovo cikán, pro mne má pejorativní zabarvení. Máma hledí na rusky hovořící osoby s nechutí, já k nim mám neutrální postoj. Máma sáhne při hledání informace do knihovny, já vyzkouším Google. Abych nezmiňoval jen maminku, vždycky mě bavilo vyprávění všech starších lidí; sednout si a poslouchat. Svět, který zažili, se od dnešního tolik lišil, liší se však hlavně jejich pohled na svět. Je škoda, že v dnešní uspěchané době mnozí mladí nemají čas se zastavit a podívat na svět optikou člověka jiné generace, někdy tak odlišnou.
Vojtěch Úlehla
připravila Jana Plíšková