(ČB 1/2021) Dovolte mi abych se představila – jmenuji se Karolína Urbánková a jsem věřící. Moje jméno je to, co mě identifikuje. Už z něj můžete vyčíst nespočet zajímavých informací o mé osobě. Vy, co jste se se mnou někdy setkali, si pravděpodobně vybavíte tvář, případně i nepřeslechnutelný smích. Je ale moje jméno to, co určuje, kdo jsem, jaká jsem, jak se chovám?

   POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK

To, že jsem věřící, o sobě říkám celkem často. Ano, věřící; možná to zní zvláštně, ale preferuji to např. před slovem křesťanka nebo evangelička. Co to slovo říká o mě samotné, je jen to, že věřím, snad že mám víru v Boha. Konkrétně v Boha ve třech osobách; (1) Boha Otce, toho Nejvyššího, kterého se občas trochu bojím, (2) Boha – Ducha, který je s mými přáteli a rodinou a všude tam, kde je krásně, a nakonec (3) Boha Syna – Ježíše, který je můj bratr, se kterým se radím. Nepřipadá vám, když se identifikujete jako evangelík, že si lidi okolo vás nemusí uvědomit, co to znamená? Možná je napadne církev, snad i konkrétní církevní příslušnost. Třeba si vybaví i nějakého kamaráda nebo známého, co tam chodí taky. Tím nechci církev nijak kritizovat, naopak je velmi potřebná, asi tak jako spánek po náročném dni. Ale pořád je to organizace, která si stanovuje své cíle, někam směřuje, má své vedení, stejně tak účetnictví a další věci, které jsou pro její činnost nutné. Jaký by měla ale smysl výtečně prosperující organizace, kdyby fungovala jen na papíře? Kdyby nepředávala myšlenky víry, naděje, lásky, kdyby nedávala společenství, útěchu, útočiště, pomocnou ruku?

Důvodů, proč chodím do kostela, je hodně a poměrně často se mění. V první řadě v církvi nalézám útočiště, čas ke ztišení a modlitbě, hlavně ve formě každonedělních bohoslužeb, v druhé řadě pak společenství. Nemám na mysli jen mládež, ale především nedělní setkání v kostele/modlitebně. Kde jinde se potkávají všechny generace lidí, kteří spolu nejsou pokrevně příbuzní? Zde můžu všechny své radosti, ale i strasti nechat bez okolků plynout. Jako věřící mám obrovské množství výhod. Sdílíme společně jednu, a přitom vždy unikátní víru v Pána Boha. Sdílíme spolu prostor ke ztišení, přímluvné modlitbě, čas strávený čtením Bible, pobožnostmi, přednáškami. Sdílíme hledání Boha, sebe sama, společenství, a nakonec i sociální identitu.
Tak to jsem já – věřící, evangelička, kamarádka, dcera, sestra, přítelkyně, varhanice, studentka, prostě Karolína.

Kája Urbánková