(ČB 1/2021) „Kdo jste?“ To je otázka, kterou občas dostanu. Většinou ji vyřídím tím, že odříkám jméno, příjmení. Někdy chtějí ještě rodné číslo nebo ukázat občanský průkaz. A někdy musím přidat ještě funkci, roli nebo úkol, s kterým tu jsem.
Kdyby se ptali dál, co by o mně mohli ještě chtít vědět? Kdyby mě chtěli identifikovat s definitivní jistotou, chtěli by DNA? Co ta by o mně řekla?

   POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK

Kdo že jsem? Většinou to zvládnu snadno vyřídit. Ale občas mi ta otázka rozechvěje celé srdce, a to pak jako by se mělo rozpadnout!
Proč to mám jako úkol – někdo být? Nestačilo by být jen tak, nebo třeba být jen tady a teď? Kdybych se tak mohl nechat unášet tím, co přichází. Ale to nikdy nedokážu úplně a na dlouho. Otázka se vrátí: Kdo že to jsi?! „Pírko ve větru“… To se ale stydím říct.

Kdo že jsem? Co se ode mě dá čekat?
Když jsem se někdy cítil zavázán, když jsem někdy dal slib a držel se jej, bylo to zvláštní. Sice to poutalo, ale taky neslo. Otázka „kdo jsem“ už nevyváděla tolik z míry. Když někomu ze srdce odpovídám, vím mnohem víc, kdo jsem.
Ale když jsem dal slib a porušil jej, tak ta otázka v srdci pálila o to víc.

Někdy pocítím oslovení, srozumění s něčím, s nějakou myšlenkou, obrazem, melodií, vzpomínkou, s nějakou krajinou, nebo i s druhým člověkem… A potom jako když všechno do sebe aspoň na chvíli zapadne, propojí se, rozvlní. Krásné.

Kdo že jsem?
Nedělá mě ta otázka osamělým? Protože „já jsem“, já musím být ten „jiný“, originál, jedinečný, musím mít svou vlastní (osobní) identitu.
Ale někdy ta otázka probouzí zájem, touhu, protože se sice ptá po mně, ale přitom se ptá i po jiných: „S kým bys mohl být“? Vím, že je možná příbuznost, že se děje zavázání s jinými, když se s nimi identifikuji… (a dokonce oni se mnou).
Někdy mě napadne, někdy se mi dokonce zdá, že souznění se děje snad až mezi nebem a zemí.

Pavel Jun