(ČB 11/2020) „Zavolal svých Dvanáct, počal je posílat dva a dva a dával jim moc nad nečistými duchy. Přikázal jim, aby si nic nebrali na cestu, jen hůl: ani chleba, ani mošnu, ani peníze do opasku; aby šli jen v sandálech a nebrali si dvoje šaty.“ (Mk 6,7–9)

V dnešní době získává Ježíšovo „jít jen v sandálech“ nový význam. Naše protestantská církev se stala velmi obtěžkanou. Po cestě jsme nabrali a nasbírali různé věci, které ovlivnily náš způsob následování Krista. Na této cestě jsme mnohokrát zakusili Boží dobrotu. Zároveň máme ovšem pocit, že je tato cesta čím dál těžší. Jako bychom byli uvězněni v zajetých pořádcích své vlastní církve. Jak můžeme udělat krok vpřed, vydat se víc nalehko, jako Ježíšovi učedníci?

To je výzva, se kterou se chce utkat tento text. Základní otázka zní: Proč církev? Co je podstata církevní identity? Církev v dnešním světě působí na mnoho lidí jako vzdálená a podivná instituce, a proto je obzvlášť nyní příhodný čas pro to pokusit se znovu objevit, co leží v jádru církve a vrátit se ke kořenům. Pokuste se přistupovat k této části jako k objasnění situace – pro nás samotné i pro okolní svět – který nazývá věci pravými jmény. Je to cvičení, které nás má zbavit toho, že pro oči nevidíme. Má nám napomoci nalézt radost v nás samotných a umět ji vyzařovat do okolí. Je to také cvičení, díky němuž budeme schopni zbavit se přebytečných břemen a navrátit se k prostotě. To nám totiž pomůže vydat se na lehčí cestu.

Pak následuje otázka, co bude tohle znamenat pro církev. Na co bychom se měli zaměřit? Od čeho bychom měli upustit, čeho se zbavit, a čeho bychom se naopak měli držet? Co je právě teď třeba? Měl by to být jednoduchý plán bez nadbytečných úkolů. Ale co je nyní důležité? Jaký způsob vedení potřebujeme, jaké nástroje, abychom mohli být užitečná, platná církev pro lidi uvnitř i vně? Jaké problémy před námi leží a které věci by měly být prioritní? Abychom mohli přinést relevantní odpovědi na tyto otázky, nejprve si musíme udělat představu o světě, v němž církev existuje. Tato část proto začíná stručnou analýzou naší kultury a vlivem církve na ni.

V oddíle II tohoto dokumentu se podíváme na organizaci církve. Jak bylo již zmíněno, naše organizace je velmi těžkopádná. Občas se zdá, že nás to zpomaluje. Jak můžeme zlehčit krok? Jak se můžeme přiblížit těm sandálům, o nichž mluvil Ježíš? Další část přináší několik návrhů na změny, které bychom mohli v organizaci církve učinit. Sem patří pojmy jako transparentnost, prostornost a jednoduchost.

Změna je součástí identity církve. Zároveň je ovšem nutné vědět, co je jejím pevným jádrem. Struktura naší protestantské církve není jen naoko. Proto je nutné se nejprve podívat na její DNA, než se dostaneme k pasáži, věnující se změně samotné (II B). V této části (II A) se budeme zabývat tím, „kdo jsme, co a jak nás formovalo“. To jsou klasická slova, která naše tradice používá, ovšem pokud se do nich začtete či zaposloucháte pečlivě, zjistíte, kolik hudby a svobody v nich je – a to včetně nutnosti její transformace.

Název tohoto textu zní Církev 2025: Kde je Slovo, tam je cesta. Budoucnost církve je zpochybňována každou chvíli. Ve světle toho, co se v současnosti ve světě děje, je tento skeptický tón pochopitelný. Ignorovat jej by nebylo férové. Je důležité nabrat odvahu a dostatek sebevědomí – toho lze dosáhnout skrze vědomí, že existuje živý Bůh: Pán Ježíš. Kde je toto slovo, tam je ta pravá cesta.

Asi jste již poznali, že tento text se netýká ČCE. Je to úvod (lehce krácený) ke strategickému plánu Protestantské církve v Nizozemí. Myslím, že je srozumitelný a nebudu jej proto pitvat a analyzovat. Připojím jenom tři krátké poznámky.

Především: Zkuste si jej přečíst ještě jednou a zaposlouchejte se do hudby slov, aniž byste se pokoušeli je rozumem uchopit. Nechte na sebe jenom působit věty, tak jak plynou v líbezném překladu Adély Rozbořilové. Jaké představy a pocity ve vás vzbuzují?

Když se pak vrátíme do sféry rozumového uchopení tohoto textu, všimněme si, že i zde se objevují pojmy, které jsme používali v předchozích článcích – plán (a to jednoduchý), vedení, potřeba vydat se na cestu…

A konečně: „Kde je slovo, tam je cesta“ bylo napsáno již před pěti lety. Pokud se i my, jako Českobratrská církev evangelická, rozhodneme vydat opět na cestu, nebudeme první. Cestu už nám několik let někdo jiný prošlapává. A nejenom v Nizozemí. Pokud se zeptáme, jistě se s námi podělí i o zkušenosti, které za tu dobu získal.

Z anglického originálu CHURCH 2025: Where there’s a Word, there’s a way (Arjan Plaisier) přeložila Adéla Rozbořilová.

Petr Štulc, presbytek sboru Praha-Jarov