(ČB 11/2020) Při prvním pohledu na útlou knihu, nesoucí podtitul Šest kázání, jsem si vzpomněl na slavná slova Járy Cimrmana, která adresoval spisovateli Čechovovi, když mu oznámil, že právě píše Dvě sestry: „A není to málo, Antone Pavloviči?“ Od tak význačného kazatele, jakým Miloš Rejchrt nepochybně je, bychom si s chutí přečetli klidně i objemnou postilu. Jenže vydávat v dnešní době kázání knižně je riskantní počínání: na internetu objevíme tisíce kázání od kazatelských osobností známých i neznámých, v podobě textové, mluvené i audiovizuální. K tomuto rozšíření přispěla také koronavirová krize, která většinu kazatelů přiměla (někdy možná spíš přinutila) k tomu, aby svá kázání takto zveřejňovali. Existují celé portály s homiletickým zaměřením, umožňující vyhledat kázání k dané perikopě či neděli církevního roku; nemálo farářů po nich vděčně sáhne, když si nevědí rady s výkladem biblického oddílu anebo je prostě zrovna nic nenapadá.

Při této homiletické inflaci se editor Michal Plzák nejspíš rozhodl řídit heslem „méně je více“ a zdá se, že dobře udělal. Šest kázání, pokrývajících posledních šestnáct let kazatelova působení, svým tvarem připomíná malou sbírku poezie. A stačí k tomu, aby se čtenář nejen potěšil kazatelským uměním jejich autora, ale také pronikl do jeho myšlenkového světa, poznal jeho způsob nakládání s biblickými texty a ocenil práci s jazykem. K tomu není zapotřebí přečíst stovky stran. Kdo zná Rejchrtův přednes, možná mu bude při čtení kdesi v pozadí znít, stejně jako se to stalo mně. Ale i ten, kdo tohoto kazatele naživo nikdy neslyšel, jistě bude souhlasit, že kázání se velice dobře čtou, při četbě hezky „plynou“. Snad se na této libozvučnosti podepisuje také Rejchrtův hudební talent. To však rozhodně neznamená, že by kázání vždycky jen hezky hladila po duši a konejšila.

Charakterizovat kazatelský styl Miloše Rejchrta není navzdory jeho nezaměnitelnosti snadné. Napadá mě slovo „vyváženost“ – ale ihned musím dodat, že nikoli nějaká suchopárná či dokonce chladná, ale dynamická. Autor se neutápí v podrobných exegezích, avšak Bibli čte pozorně a často neotřele, všímá si pozoruhodných detailů. Přirozené a nenásilné aktualizace nikdy nepřerostou v přednášení o problémech současného lidstva. Rejchrt nepodává lacinou útěchu ani nemoralizuje, ale povzbuzuje. Citace křesťanských klasiků (například Jana Husa) se bez potíží snoubí s odkazy na současné autory. Rejchrtova řeč dovedně balancuje mezi jemnými archaismy a nejsoučasnějšími výrazy. Jednoduše řečeno: Kázání mají všechny potřebné ingredience, namíchané tak akorát, aby žádná z nich nepřebila ty ostatní. Čtenář příliš neobeznámený s křesťanskou tradicí jistě ocení, že se autor úzkostlivě vyhýbá křesťanským (ale vlastně jakýmkoli) frázím a zaběhnutým myšlenkovým figurám, jimiž kazatelé tak často maskují vlastní rozpaky a nevědění, místo aby je otevřeně přiznali. Miloš se snaží být co nejvíc konkrétní, přímý a upřímný.
Název Nechte Boha odejít vzbuzuje zvědavost – a nějakou dobu trvá, než člověku dojde, proč se sbírka jmenuje právě takto. Není to jen proto, že se tak nazývá jedno z vybraných kázání. Také ta ostatní jsou svým způsobem variací na toto téma. Kromě posledního, které zaznělo při třicátém výročí sametové revoluce, jsou všechna situována přibližně do velikonočního období, což poznáme zejména podle jejich obsahu (je u nich uvedeno datum, nikoli však příslušná neděle). Proč tedy máme nechat Boha odejít? Celé velikonoční dění je tu interpretováno jako Boží odcházení. Je to jistě jen jedna z dimenzí Velikonoc (a také ty ostatní samozřejmě přijdou ke slovu), avšak je důležitá a někdy opomíjená. Zatímco o adventu a Vánocích slavíme Boží příchod v Ježíši Kristu, o Velikonocích se s Bohem vlastně loučíme: Bůh přestává být v osobě Ježíše fyzicky přítomný a uchopitelný, nemůžeme se ho už dotknout, tak jak se o to pokusila Marie Magdalská. Bůh nás ovšem neopouští, je dál neviditelně přítomen, avšak nemůžeme se ho zmocnit, manipulovat jím a přizpůsobit ho svým potřebám. Duch svatý, jak známo, vane, kam chce on sám, nikoli jak chceme my.

Poslední kázání s připomínkou listopadu 1989 možná překvapí svou střízlivostí: Nenajdeme tu žádné diagnózy doby minulé ani přítomné, a už vůbec ne teologické výklady dějinných událostí. Před těmi Miloš Rejchrt přímo varuje. Necháme-li Boha odejít a bereme-li vážně jeho svrchovanost, není nám dovoleno ho prohlašovat za skrytého aktéra různých revolucí, a tak na něj svalovat odpovědnost za lidské záležitosti (a průšvihy). A jakoby do současné situace, v níž někteří křesťané označují novou pandemii za Boží trest nebo se v ní pokoušejí alespoň dešifrovat Boží poselství, zní tato slova: „Nehledejme Boží slovo v katastrofách přírodních: Jsou to hrůzy někdy nad naše pomyšlení, ale hledejme, jak jim čelit, minimalizovat škody, bránit recidivě, nehledejme v nich nějaké Boží sdělení.“ Protože to rozhodující Boží slovo přece už jasně a nepřekonatelně zaznělo v Ježíši Kristu.

Ondřej Kolář