(ČB 10/2020) Petru Jaškovi se před časem zdál sen. Hrozivý sen. Bylo to v roce 2013, zdálo se mu, že byl zavřen v cele, seděl na zemi na ledových dlaždicích a díval se do světla, pronikajícího malým okénkem nahoře v zamčených dveřích. Nemohl se té vidiny zbavit, a o víc než dva roky později, na konci roku 2015, se ten sen stal skutečností. Petr Jašek byl zatčen v Súdánu a jako špión byl odsouzen k více než dvaceti letům vězení. Díky úsilí české vlády a díky velvyslankyni České republiky v Káhiře byl v roce 2017 propuštěn; oficiálně na základě milosti, udělené súdánským prezidentem Bašírem. O této události napsal knihu s názvem Snubní prsten za život, vyšla letos v nakladatelství Stefanos.

Petr Jašek je farářské dítě, jeho otec byl farář ČCE. Pochází z Karviné, s rodinou se ale hodně přemísťovali; delší dobu tatínek působil jako farář v Horních Dubenkách, farářskou dráhu zakončil v Soběslavi.

Petr Jašek vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Poté absolvoval postgraduální studium v oboru klinické biochemie, hematologie a krevní transfuze, ve kterém pracoval 20 let, deset let, 1992–2002, byl ředitel Všeobecné veřejné nemocnice v Počátkách. V roce 1993 absolvoval tříměsíční postgraduální studium managementu zdravotnictví a zdravotní péče v Izraeli. V devadesátých letech byl jedním ze zakladatelů české organizace s názvem Pomoc pronásledované církvi, která se pak stala součástí Mezinárodní křesťanské asociace (ICA), jejímž posláním je podpora a pomoc pronásledovaným křesťanům v mnoha zemích světa. Tomu se dnes Petr věnuje naplno. S ženou Vandou bydlí v Buštěhradu, navštěvují sbor Církve bratrské v Kladně. Mají jednu dceru, jednoho syna a první vnučku.

Proč se ta vaše knížka nazývá zrovna takhle?

První dva měsíce po zatčení jsem byl v cele s bojovníky Islámského státu. Ti můj prsten chtěli jako daň pro nemuslimské obyvatelstvo. Aby mi jej nesebrali i s uříznutým prstem, raději jsem jim jej dal. Pak jsme si se ženou koupili nové…

Jako ředitel nemocnice jste tedy skončil v roce 2002, co bylo dál?

Pak už jsem začal pracovat pro ICA, naši sesterskou organizaci v Americe, smyslem naší práce je cílená pomoc křesťanům ve světě, kteří jsou pronásledováni a prožili nějaké zranění, v první řadě proto, že nezapřeli svoji víru. Když totiž křesťan, kterému je nabídnuto stát se muslimem, odmítne, má mu být pro výstrahu useknuta levá ruka a pravá noha. To je autentický Mohamedův výrok. A týká se to i dětí. Takže náš lékařský program byl zaměřen právě na pomoc lidem, kteří měli buď jednu, nebo obě končetiny amputovány.

Je to určitě činnost, která chce od člověka velkou duševní sílu, není to pro kohokoliv. Jak jste vůbec přišel na to, že se chcete angažovat takovým dost nevšedním směrem?

To musíme zpátky do totality, do roku 1978, kdy jsem byl na gymnáziu a naši prožívali výslechy od StB. Tatínek mi tenkrát dal knihu rumunského faráře židovského původu Richarda Wurmbranda, která se pro mě stala po Bibli druhou nejdůležitější knihou. Richard Wurmbrand zažil 14 let komunistického žaláře, byl dvakrát uvězněn, tři roky strávil na samotce, což přežil opravdu málokdo. Já jsem díky němu pochopil, že když člověk chce opravdu žít podle víry, tedy věrně, nemusí se bát. Když chce být Bohu věrný, Bůh mu sílu dá. Potom, jsme v roce 1992 ještě s jedním kolegou, Stanislavem Forejtem, po vzoru Richarda Wurmbranda u nás založili pobočku Mezinárodní křesťanské asociace, přičemž ta naše, česká organizace se jmenuje Pomoc pronásledované církvi. Šlo nám o to, abychom pomáhali v zemích, které nejsou svobodné, tak jako lidé ze Západu pomáhali za totality nám. U vzniku té asociace stál v roce 1967 právě Richard Wurmbrand. Za hlavní smysl se pokládá informovat se navzájem o těch, kdo jsou pronásledováni a pomáhat jim i jejich rodinám. Jednou za dva měsíce vydáváme Bulletin, který se jmenuje Hlas mučedníků.

Jak ale ta vaše činnost vypadá prakticky? Když jste tady doma, jak se dozvíte, co máte dělat?

Zemí, kde jsou křesťané ve světě pronásledováni, je kolem sedmdesáti. My v těch zemích máme pobočky, takže víme, co je kde třeba. Když se dnes něco stane, v tom elektronickém světě se to ví velmi rychle. V Africe je mobilní operátor v každé džungli! Není tam voda, není tam elektřina, ale mobilní signál ano. Já jsem se stal regionálním ředitelem, měl jsem na starosti doslova půlku světa – od Pákistánu až po Evropu, pak celou Afriku. Od roku 2011 jsem měl na starosti už jen Afriku, v Nigérii jsem byl za posledních 15 let asi třicetkrát, tam bylo těch závažných případů nejvíc.

Dá se očekávat, že místní nemocnice pro člověka, kterému uřízli končetinu, neposkytnou péči na té úrovni, jaká by byla třeba. Tak jsme třeba v severní Nigérii vybudovali protetickou laboratoř, která je schopna vytvořit nejmodernější protézy. Potíž je ovšem v tom, že ti domorodí obyvatelé skoro raději budou s pahýlem než mít na sobě moderní pomůcku…

Vy jste evidentně silná osobnost. Máte za sebou dokonce vězení ve světě, který nahání hrůzu. Když jste začínal, musel jste si být těch rizik vědom, jak jste se s tím vypořádal?

Já jsem to bral jako čest. Šlo přece o to splácení dluhů, to už jsem říkal. Na nebezpečí jsem tolik nemyslel. Pamatuju se, když jsem poprvé pašoval Bible do Íránu nebo do Alžíru, že to pro mě byla pocta. A moc důležitý aspekt je, že jde o pomoc křesťana křesťanu. Jde o tu sounáležitost údů jednoho těla, jak říká apoštol Pavel – jestliže jeden úd trpí, trpí celé tělo!

Proč jste vlastně jel tenkrát do toho Súdánu?

V prosinci roku 2015 jsem tam jel ověřit a nafotit zranění, popálení, pro specialisty z Finska. Šlo o syna muslimského duchovního, který se na studiích v Chartúmu stal křesťanem, což je hrdelní zločin. Tajná služba na něho hodila zápalnou bombu, ta ho popálila na velké části těla.

Jak si byla nebezpečí vědoma vaše rodina?

Má žena bere mou práci jako poslání, je s tím ztotožněna. Ona se mnou někdy i jezdila, a moje dcera se mnou byla v Nigérii, tenkrát studovala druhým rokem medicínu, měla možnost tam dělat převazy – kdo má tady takovou zkušenost?!

Když jste ale jel do Súdánu, počítal jste s tím, že vás můžou zavřít?

S tím se musí počítat, jenomže na druhou stranu – když někam jezdíte 15 let a vždycky se vrátíte, tak jak bylo v plánu, přece jen si na to nějak zvyknete. A zrovna do toho Súdánu jsem ve Vídni dostal vízum na počkání, usmívali se na mě, podali mi ruku… Na čtyři dny do Chartúmu, to přece nic není.

A když vás zavřeli? Věřil jste, že někdo zvenku zasáhne? Nebo že tam budete na doživotí? Mohli by vás i zabít?

On se člověk přece jen postupně nějak adaptuje. Nejdřív věříte, že to bude na pár dnů, pak věříte, že na měsíc; a jak se ta doba prodlužuje… Po čtyřech měsících výslechů mě přivedli před soudce, který přečetl sedm paragrafů, ze kterých mě obvinili, za dva z nich mi hrozil trest smrti. Další čtyři měsíce trvalo vyšetřování prokurátorem a pak začal soudní proces. Asi bych řekl, že jsem si postupně nějak zvykal, ale ta naděje na propuštění tam pořád byla. Určitě. Sílu do mě vlévaly i konkrétní příběhy. Třeba když do přeplněné cely s nelidskými podmínkami přišlo asi 12 Eritrejců a já jsem najednou cítil Boží pokyn, že mám za nimi jít. Podařilo se mi k nim těmi těly procpat a zvěstovat jim evangelium. To jsme zase u té věrnosti. Vyprávěl jsem jim, jak jsem já uvěřil a oni tím byli zasaženi. Modlili jsme se spolu a já jsem měl najednou pocit, že tohle je ten důvod, proč tady ty měsíce trčím. Přestalo mi vadit, že se to vleče, vždyť já tady mám možná od Boha nějaký úkol!

Měl jste možnost dozvědět se, co se na vaši podporu děje u nás? Že se tu podepisují petice, že se udělal modlitební řetěz?

Mně hodně pomohla návštěva našeho konzula z Egypta, poprvé to bylo po 11 dnech od zatčení. Věděl jsem, že naše velvyslankyně v Egyptě taky podniká nějaké radikální kroky. Ale tady o těch událostech u nás jsem pak věděl až z dopisů, ty začaly přicházet po třech měsících. Situace byla lepší až v té předposlední věznici, dozorci tam prodávali kromě drog taky mobilní telefony, takže mé spojení se světem bylo navázáno – telefony jsou zakázány, ale má jej každý. Oni dokonce i sami vězňové pomocí telefonů podepisovali petici za moje propuštění, sehnalo se téměř půl milionu podpisů! Nebo jsem mohl vidět na „you tube“ demonstraci za moje propuštění před súdánským velvyslanectvím v Madridu, nemohl jsem se ubránit slzám. Moc mi taky pomohlo, že v té předposlední věznici byla kaple.

Jak je to možné?

Pro muslimské vězně tam bylo dost mešit, a protože tam byli i vězňové z Jižního Súdánu, a to jsou křesťané, museli jim podle ústavy udělat i kapli, i když to byla vlastně cela.
Když skončil můj „luxusní“ pobyt na té samotce, octl jsem se na cele, kde bylo 100 lidí; ale najednou jsme měli k dispozici kapli. Sblížil jsem se s dvěma súdánskými pastory a ti říkali – „ty máš Bibli, budeš kázat první“. Měl jsem připraven štos poznámek, co jsem si připravoval potají na té samotce, když jsem tam četl Bibli, tak teď jsem mohl kázat. V súdánském vězení! Dokonce někdy až dvakrát v týdnu!

Chápu, že tohle byla velká změna, stejně si ale nedokážu představit, jak se vám dařilo udržet si celou tu dobu rovnováhu.

Jistě že mi veselo nebylo. Nejhorší bylo asi vždycky ráno. Jednak první jídlo donesli třeba v jednu, voda na pití byla hnědá, čekalo se, až se trochu usadí bahno, přece jen na mě depresivní pocity sedaly. Když jsem ale začal kázat, tyhle ranní smutky se rozplynuly. Ujištění, že Bůh tam pro mě má práci, to byla velká věc. Na bohoslužby chodilo zpočátku jen asi 20 lidí, ale postupně jich bylo daleko víc, když jsem kázal v roce 2016 na Štědrý den, přišlo přes dvě stě lidí. Dokonce tam chodili i muslimové. Já jsem se potom opravdu přestal zajímat o to, jak dlouho tam ještě budu – budu tam tak dlouho, jak dlouho to bude Pán Bůh chtít. Tady zase můžeme zmínit tu věrnost – když člověk svůj život odevzdá Kristu, musí počítat s tím, že ho Bůh může odvést na místa, která nejsou zrovna příjemná; vždyť podle Bible pronásledování křesťanů je nedílná součást jejich života. Ale proč? Proč vás svět nenávidí? Protože nejste z tohoto světa! Proto jste nebezpeční! Proto súdánský prezident Bašír křesťany nenáviděl.

Slyšela jsem, že vás ve vězení vybízeli, ať se stanete muslimem, a že vás pustí. Myslíte, že by vás opravdu pustili?

Musím zdůraznit, že šlo o vězení tajné služby. Věřím, že by to dokázali a dokázali by to patřičně zneužít, udělat z toho monstrózní kauzu – propustili jsme evropského špióna!

A nebylo to „staňte se muslimem“ přece jen aspoň někde v koutku pokušení? Co záleží na tom, co jim řeknete, ze Súdánu zmizíte, křesťanem zůstanete…

Ne, tohle se pokušením nestalo. Právě proto, že to pronásledování beru jako součást života, nikdy jsem se neptal – Bože, proč? Byl jsem v cele mezi muslimy, nikdy jsem nemohl vědět, kdo mi dá pěstí do obličeje, kdo mě zraní. Pětkrát denně se modlili, já jsem přitom musel klečet a dívat se do záchodu. Ale toho jsem se tolik nebál, bál jsem se, že přijdu o zdravý rozum. Když jste podvyživený, anemický, nemůžete spát… Ale po celou dobu jsem věřil v moc modlitby. Téměř pokaždé v devět hodin večer jsem si lehl na zem, a najednou jsem krásně usnul. A pak se mi podařilo zjistit, že v našem kladenském sboru se dohodli, že v osm hodin večer se všichni za mě budou hodinu modlit, ať jsou zrovna, kde jsou. Tam je hodinový posun, takže oni se od těch osmi hodinu modlili, což bylo vlastně v devět večer súdánského času, a já jsem přesně v devět hodin usnul. Tak takhle já jsem moc modlitby na sobě zažil. Bylo to tak víckrát. Když mě bili holí po hlavě, před očima jsem měl Krista, jak ho bijí, bolest jsem necítil. Až pak jsem se dozvěděl, že se taky za mě doma modlili…

Jak jste se vlastně dozvěděl, že jste propuštěn?

To bylo tak – byl jsem zrovna venku, v té poslední věznici jsme mohli ven, na takové nádvoří, četl jsem si 126. žalm – „Když Hospodin úděl Sijónu změnil, bylo nám jak ve snu… Hospodin s nimi učinil velké věci.“ Dočetl jsem to a za pár vteřin na to přišel dozorce a oznámil mi, že jsem propuštěn. Řekl to arabsky, všichni kolem propukli v jásot…

A myslíte, že i po téhle zkušenosti se zase někam to takové nejisté riskantní oblasti vydáte?

Máme po světě velkou síť spolupracovníků, kteří dělají totéž, co já. Nehledě na to, že leckams bych ani nedostal vízum. A když vízum dostanu, může tam být past, takže rozhodně musím být obezřetný, riskovat nechci. Teď jako vyslanec křesťanské asociace jezdím do těch zemí, které ty pronásledované podporují. S pronásledovanými křesťany se setkávám stále, ale třeba v sousední zemi. Důležité je totiž to, aby kvůli mému jménu nebyli ohroženi oni sami. Ale je pravda, že loni jsem nalétal snad úplně nejvíc, to uvěznění a pak taky ta má knížka, která už vyšla v mnoha zemích, to je popud ke spoustě setkání i různých konferencí, jsem opravdu vytížen na nejvyšší míru. Tak uvidíme, co mi Pán Bůh připraví, jeho pokynům se určitě bránit nebudu.

připravila Jana Plíšková