(ČB 10/2020) V sedmi zastaveních jsme během letošního roku postupně mluvili o nejdůležitějších zkušenostech, získaných různými institucemi v době změn a společně jsme uvažovali o tom, jak by se tyto zkušenosti daly vztáhnout na naši (ČCE) situaci. Dnes se budeme věnovat tématu poslednímu, a přitom se také dotkneme limitů, které toto srovnání s necírkevními organizacemi má. Dnešní téma bych nazval „souběh starého a nového“. Anebo lépe „soužití v různosti“.

Souběh starého a nového vytváří složitý problém, který vyžaduje toleranci

Souběh starého a nového je častý z přirozených důvodů – nejjednodušší příklady se dají najít tam, kde dochází k nějaké technologické změně. Řada z nás pamatuje ještě v devadesátých letech minulého století dlouhé pořadníky na pevnou telefonní linku. Když se objevily mobilní telefony, během několika málo let fronty na pevný telefon zmizely, a místo toho nastalo jejich hromadné odhlašování. Nebo: Starší generace ještě dobře pamatuje fotografování na celuloidové filmy. Digitální foťáky se prosazovaly déle než mobily, ale používat celuloidové filmy dnes už téměř nikoho nenapadne. Vyvolávání filmů v koupelně v přítmí červené žárovky a zvětšování fotografií sice byla romantika, ale proces to byl časově i finančně náročný. A vývoj se občas ubírá nepředvídatelnými cestami. Například brzy poté, co pevné telefony začaly být zbytečné, se zjistilo, že pevná telefonní sít se vlastně hodí k přenosu dat.

Tam, kde existovaly nové a staré technologie v jedné firmě, se vždy objevil problém, jak zajistit spolupráci oddělení, které implementovalo nové technologie, a oddělení, které se staralo o provoz starých. Ti „noví“ byli plni nadšení a víry v pokrok a nad starou technologií (i nad lidmi, kteří se o ni starali) ohrnovali nos. Ty „staré“ to štvalo a cítili se být neprávem odstrčeni a nedoceněni. Situace bývá ještě komplikována generačním rozdílem. Novou technologii většinou implementují mladí, o dosavadní zařízení se starají starší (kteří je často jako „nové a pokrokové“ uváděli do života před 10, 20 nebo více lety, když sami byli mladí). Zachovat dobrou atmosféru spolupráce a vzájemné úcty je pak opravdu těžké. Zároveň je to ale nesmírně důležité. Těžko lze totiž cokoliv uskutečnit, když si lidé dělají naschvály. Naopak tam, kde se daří udržet dobré vztahy, to bývá velká životní lekce a nedocenitelná zkušenost pro všechny.

Souběh starého a nového v oblasti technologií trvá zpravidla omezenou dobu. Stará technologie totiž posléze zanikne. Funguje zde prostě Darwinova teorie přežití schopnějšího, stejně jako v přírodě.

Podobné situace ale nastávají i tam, kde se mění různé instituce ne kvůli technologickým změnám, ale z jiných důvodů. Souběh starého a nového způsobu uvažování a práce má i zde obdobné zákonitosti. Bývá někdy rozložen na delší období, často souvisí s generační obměnou.

V církvi ale nechceme souběh na dobu omezenou, nýbrž trvalé soužití v různosti

Podobně také v církvi se nové formy zbožnosti a způsobu života v některých místech a společenstvích uchytí, někde dají vzniknout společenstvím úplně novým, a jinde se budeme držet osvědčených tradičních způsobů. Problém souběhu nového a starého pak budeme také řešit. A měli bychom se přitom postarat, abychom využili zkušeností, které vznikly jinde.

Je zde ale podstatný rozdíl: Ve většině necírkevních organizací je možné objektivně vyhodnotit, že nový způsob práce je lepší. Hlavní otázka, která se potom řeší, je, jak na něj co nejhladčeji přejít. V případě víry a toho, jak ji projevujeme a prožíváme, je to zásadně jinak: Zde přece nelze posuzovat jaký způsob zbožnosti je „lepší“. Je jedno, jestli je daný styl starý, nebo nový. Důležité je, jestli je pro dané společenství a daného člověka živý a pomáhá při růstu víry a hledání vztahu k Bohu. Vedlejší a měřitelné příznaky – jestli daný styl odpovídá módním trendům nebo láká k následování a inspiruje i lidi mimo dané společenství – jsou podstatné, ale určitě ne rozhodující. Musíme usilovat o zachování jakéhokoliv způsobu zbožnosti, který je živ, bez ohledu na své stáří, formu a soulad s aktuální módou. Hlavní náš problém proto není, jak překonat přechodnou dobu souběhu starého a nového. Naším cílem musí být trvalé a plodné soužití navzdory všem rozdílům. Měli bychom k sobě přistupovat s laskavým pochopením toho, že jsme každý jiný a takto se také přijímat. Proto je v našem případě vhodnější mluvit o „soužití v různosti“.

ČCE je relativně malá a homogenní, a proto dnes nemá moc zkušeností se zvládáním opravdu velkých rozdílů. Zároveň ale také máme dlouhou a silnou tradici tolerance a úcty ke svobodě každého člověka. Pokud se odvážíme vydat se na cestu změn, stane se tato tradice velmi cennou a potřebnou devizou.

Petr Štulc, presbyter sboru Praha-Jarov